Porodní zkušenost nevidomé maminky

Již nějaký ten měsíc jsme se s manželem snažili o miminko. Nevím, jestli to byla náhoda, ale bylo to krásné. Byli jsme na návštěvě a letěl tam čáp. A přesně jako v té pohádce Princezna ze mlejna. Zavolala jsem: "K nám, k nám!" A další měsíc se potvrdilo moje těhotenství.

Měli jsme s manželem velikou radost. A přemýšleli, co nám vlastně ten náš čáp přinese. Já si přála holčičku, manželovi to bylo jedno, hlavně, že miminko bude zdravé. Od pátého měsíce jsme začali spolupracovat s Dulou. A proč tak brzy? S manželem jsme oba nevidomí a tak jsme se chtěli na porod dokonale připravit. A jak již jsem zmínila, že oba nevidíme, pohybujeme se také za pomocí našich vodících pejsků. A tak se nám nechtělo někam chodit na kurzy, abychom mamky těhulky nevyděsili našimi čtyřnohými pomocníky. A proto jsem si našla Dulu pro ústecký kraj a začali jsme se dozvídat, co nás čeká.

Celý zbytek těhotenství nás Dula učila, jak v těhotenství cvičit, jak mi může manžel ulevit od bolesti v zádech, jak si mohu od bolestí pomoci sama, jak vázat šátek na miminko. To jsem chtěla umět stoprocentně dobře, protože tato přeprava je pro mě nejlepší (vodící pes, kočárek a nevím, kam bych dala bílou hůl.) Proto jsme si zvolili tento způsob přepravy našeho miminka (šátek na těle, vodicí pes v jedné ruce a bílá hůl, která označuje nevidomé v ruce druhé.)

Měsíce ubíhaly a my s manželem jsme každý den sledovali, co náš Venoušek v bříšku dělá. Již v tu dobu to byl veliký mazel. Rád se nechával hladit a bylo krásné sledovat, jak s námi v bříšku komunikuje. Byly i zvuky, kterých se bál v bříšku a bojí se jich i teď. Ale opět se vrátím k těhotenství.

Čtrnáct dnů před porodem jsem se jednoho rána málem nepoznala. A to jsem ráda, že se nemohu vidět v zrcadle, jinak bych utrpěla asi další šok. Vypadala jsem, jako bych proletěla včelím úlem. Takové otoky se mi udělaly přes noc. A tak jsem volala své gynekoložce, co s tím. Ta mě chtěla okamžitě vidět, ale oznámila mi, že si mě nechají chvilku na rizikovém, aby mě tak dva dny sledovali. Trošku jsem se vyděsila, měla jsem strach, jak zdravotnický personál příjme nevidomou budoucí maminku. Zavolala jsem naší Dule, která mě odvezla a byla se mnou celou dobu při příjmu. Potom mi ukázala, jak to v prostorách, kde mě na čas uložili, vypadá, to proto, abych byla zcela samostatná a mohla si chodit na oběd do jídelny sama bez pomocí sestřiček. Nevěděla jsem, co s načatým dnem, a tak jsem kamarádkám napsala, kde jsem a ať mě přijdou navštívit. Tím mi uběhl den jako nic. A já s knížkou v posteli relaxovala na rizikovém oddělení.

Kolem jedenácté večer jsem začala pociťovat takový podivný stav, asi jako bych zbaštila hodně moc čočky na kyselo. Ale přitom žádná plynatost nic, jen nafouklé břicho. Nezdálo se mi to a tak jsem zavolala sestřičku, která mi s monitorem na mém bříšku sdělila, že mám kontrakce po osmi minutách. To mě rozesmálo, protože kromě těch divných tlaků jako by ve střevech jsem nic necítila. Potom jsem je měla již po čtyřech minutách a tak mi oznámili, že dnes budu rodit. "Dlouho jsem si u vás nepoležela." To jsem jim řekla asi v jednu ráno.

A tak hurá, sbalit věci, odfrčet výtahem o dvě patra nahoru na porodnici a co hlavně. Vzbudit manžela a naši Dulu, která nás měla provázet i u porodu. Volala jsem tedy první manželovi, ať Dule zavolá s tím, že již je čas. Manžel mě ochotně vyslechl a řekl, že to zařídí. A tak jen tak pro kontrolu jsem volala za půl hodinky znovu. A ejhle. Manžel spinkal spánkem spravedlivých a vůbec nevěděl, že jsme spolu již jednou mluvili. Ale již byl ve stavu bdělém a tak jsem je oba radostně očekávala.

Ve 3:20 mi paní doktorka píchla plodovou vodu, protože vak ne a ne prasknout a já už byla otevřená na 4 cm. Manžel s dulou tu ve čtyři byli jako na koni. A protože mě zatím nic nebolelo, povídali jsme si a těšili se na miminko. A tak jsme s Dulou a manželem chodili a snažili se Vašíčka vyburcovat k činnosti. Ale kdepak náš mladý pán. Spinkal a dolů se mu nechtělo. Dula mi začala masírovat kříže. Maminkám to pomáhá prý od bolesti a kontrakce jsou tak snesitelnější. Jenže mně když teda začaly takové ty bolestivější kontrakce, tak masáž nepomáhala. Ano od bolesti ano, ale já se na ten příjemný dotek tak soustředila, že kontrakce ustávaly. A tak jsem Dule řekla, že masírovat nebudeme. A raději jsme vyzkoušely míč, který měl stejný efekt, jako masáž. Já se soustředila na poskakování a kontrakce slábly. A tak taky stop a zvolíme něco jiného. A tak za pomocí Duly a manžela jsem začala kontrakce prodýchávat ve stoje s mírně pokrčenými koleny. A to už mělo efekt. Otevírání se urychlilo a bolest značně zesílila.

Ale já ji vítala s obrovským nadšením a s každou prudkou kontrakcí jsem věděla, že je naše miminko blíž k cíli. Bylo mi strašné horko a tak jsem si nechala otevřít všechna okna a ostatní si připadali jak na Sibiři. Manžel mě držel za ruku a Dula ochlazovala šíji příjemným minerálem ve spreji. Moji dva skvělí pomocníci na mě stále mluvili. Bylo zajímavé, že v tu chvíli mi vadil dotek. Chtěla jsem být s bolestí sama. A tak klidný hlas manžela a Duly mě hnal kupředu jako střelu a já dýchala jako tažný saňový pes, který běží do cíle. Mezi každou kontrakcí jsem ale odpočívala a usínala. Sláva, tlak na konečník se dostavil a šlo se tlačit. Malému museli pomoc tak, že sestřička s Dulou se opřeli o moje břicho a pomohli mu tak dolů. On totiž stále spinkal a ven se dral tak hezky v klídku. Porodnický personál, jak lékařky, tak i porodní asistentky, byly úžasné a povzbuzovaly mě, jak to nejlépe dovedly. A jejich energie a povzbuzování mělo efekt veliký. Já ani nepípla a tlačila, co to šlo.

Na šesté zatlačení jsem ucítila, jak Vašík vystřelil kosmickou rychlostí na náš svět. Ten pocit budu mít stále v živé paměti, byl to pocit, jako když vystřelí z tobogánu do vody. Alespoň tak jsem to vnímala. Nejdřív jsem začala plakat štěstím já a potom Venoušek. Paní doktorka mi malého dala hned na břicho a já se rukama dala do prohlídky našeho uzlíčku štěstí. Zjistila jsem, že krásně voní a je hezky teploučký. A prostě, že je náš. Potom ještě v tomto stavu putoval do rukou manželovi. A pak na váhu. A výsledek? 3920 g a 53 cm, na svět přišel v 9:38.

Já ale stále krvácela a nešlo krvácení zastavit. Tak mě na deset minut po vytlačení placenty dali do narkózy a museli udělat tzv. "revizi dělohy". A hned, jak jsem se probudila, byl u mě manžel i naše Dula. Sestřičky mě hned informovaly, kde je náš Venoušek, abych neměla starosti. Jak již jsem řekla, personál byl naprosto úžasný. Na šestinedělí, kam mě potom převezli, byly sestřičky taktéž skvělé. Vždy se zeptaly, co potřebuji ukázat a nebo, jak mi mají některé věci ukázat, když nevidím a vždy jsme se domluvily. Na pokoji se mnou byla mamča Evča, která již měla druhého chlapečka a tak mi ze začátku pomohla s přikládáním k prsu. Druhý den jsem to již zvládala spolu s Vašíčkem sama.

A v neděli hurá domů za tátou a našimi pejsky. Z porodnice jsem odcházela se slzami v očích. Dojatá tím, jak krásný přístup byl k nám, nevidomým rodičům. Ono totiž v každé porodnici je přístup jiný a od svých nevidomých kamarádek vím, že byly i ohlasy na to, že nevidomí lidé mají miminko, dosti negativní. A proto dovolte, abych vyjádřila hluboký dík těmto lidem: personálu na rizikovém oddělení, úžasným porodním asistentkám (vím, že jedna se jmenovala Terezka), Terezko děkuji Vám za pomoc. Dále všem lékařům a lékařkám, sestřičkám na šestinedělí, pediatrům. Evi, tobě taky děkuji za příjemné dny na pokoji s tvým Mišáčkem. A největší díky patří mému muži Jirkovi, uvědomila jsem si to obrovské pouto, které nás ještě víc a víc spojilo. A můj dík poslední patří Dule Mgr. Vendule Zimové. "Vendulko, jsem moc ráda, že jsme tě tam měli s sebou. Tvůj klid, ochota pomáhat lidem je úžasná a díky tobě mám nádherný zážitek z porodu."

Prostě díky vám všem.

Šťastná máma