Re: ušlapaná cestička

Federiko,
v zásadě s tebou souhlasím, že není dobré umetat cestičku příliš a dítě bychom měli vést k samostatnosti. Jen se asi možná neshodneme ve způsobech a rozsahu ...;-). Nebo je možná jen problém v určité zkratce, kterou člověk volí, aby jeho příspěvky nebyly jak román (moje stejně zhusta jsou;-) a kdybychom si o tom povídaly někde u kafe, tak bychom nakonec možná dospěly v podstatě ke shodě ;-).
Jen pár myšlenek
Já si myslím, že samostatnost je věc, která musí přicházet postupně a ne ze dne na den, a to i pokud jde o školní povinnosti. Proto jsem třeba tu aktovku chystala s ním (NE ZA NĚJ) - už třeba proto, abych ho postupně naučila nějakému systému.
Když vidím, že Ondra udělal v úkolu chybu, tak považuju za samozřejmé, že ho na to upozorním. Většinou konstatováním, že ji tam má - ať si ji najde. Pokud se na to vykašle - jeho problém a dál to neřeším, pokud ji hledá a neví, tak mu po chvíli řeknu, v čem spočívá a jak je to správně. Ve chvíli, kdy se něco učí (a o to podle mého při psaní úkolů jde) mi přijde přirozené mu v tom pomáhat a ne říkat "je to jeho věc".
A myslím si, že by dítě mělo vědět, že mu jeho problémy v rámci možností pomůžeme řešit (zase NE, že je vyřešíme ZA něj!). A myslím, že tohle vědomí začíná už u těch malých problémů spočívajících v tom, že si na nějaký úkol vzpomene pozdě (říkám si zaplaťbůh, že to jako problém cítí a není mu šumák, že něco nesplní;-).

(Asi jsem nenapsala všechno, co jsem chtěla, ale nakukuju z práce a musím jít tvořit nějaké hodnoty ;-)