Vymáchání čumáčku ano, nechat utopit ne!

Tohle téma mi připadá dost zajímavé, zvláště když se zamýšlím nad studijními výsledky svého syna (letos maturuje).

Přiznávám se, že jsem vyznávala beze zbytku teorii co tu razí Frederica, a od malinka (k velké nelibosti a časté kritice mé matky - naštěstí na 300 km vzdálené) ho nechávala si vymáchat čumáček, aby se stal zodpovědným a hrozně mě štvaly matky, co se chovaly ke svým dětem jako by byly neschopné čehokoliv (a jakoby ony chodily do školy a byly za vše zodpovědné jen ony a dítě nic...). Sice jsem s ním v první třídě úkoly psala, to ano, ale když si zapomněl pomůcky koupit, "měl smůlu", od druhé třídy se vypravoval sám a já ho úmyslně nepopoháněla, znal hodiny a věděl, v kolik má jít z domu aby přišel včas, úkoly byla jeho starost ak dy si je dělá a jak bylo na něm.. atd. O tom, co probírali ve škole jsem téměř nevěděla, a jen když přišel že něčemu nerozumí, pomohla jsem mu s tím. Ráda jsem říkala To je tvůj úkol, tvoje starost, já do školy nechodím, ty ano, tak se starej. Myslela jsem si, že je to pro něj to nejlepší, a na rozdíl od jeho vrstvníků, kteří čekali až "si je mámy donutí" psát úkol on byl velmi šikovný a samostaný, a věděl, že to je jeho práce...
Bylo mi jedno jestli dostane jedničku nebo dvojku, (kdybych z sním (za něj ) úkoly dělala jak jiné matky, dostal by určitě aspoň občas lepší známku...Ale jeho samostatnost byla pro mě důležitější. Horší známky než dvojka, trojka výjimečně, ale nikdy neměl.

Poprvé jsme narazili u přijímaček na gympl v páté třídě. Na ně jsem se tedy s ním učila, a test napsal na výbornou, téměř plný počet bodů. Bohužel systém byl nastaven tak, že ani toto nestačilo, aby to nahradilo jeho tři dvojky na vysvědčení v půlce páté a na konci čtvrté třídy, za které dostal naopak bodů tak málo, že skončil asi pátý pod čarou...nad ní byly děti, které měly testy o hodně horší, zato však na konci čtvrté a v pololetí páté třídy samé jedničky.Zkrátka ukázalo se, že známky, o kterých jsem si myslela, že nejsou důležité, důležité byly...

To by ale nebylo to nejhorší. Prostě pokračoval na základce.Časem jsem ve vyšších ročnících ale zjistila, že se začíná zaplétat do problémů. Že zodpovědnost by tady jaksi byla, ale chybí know-how. Prostě v nižších třídách, kdy úkoly celkově byly snazší a já ho v tom nechala se plácat v domnění, že když si "vymáchá ten čumáček" je mu to k dobru, tak to nějak zvládl, ale co nezvládl, bylo vytvořit si nějaký systém. Byl naučený, že si s úkoly musí poradit sám, pak to ale už nešlo, on to bral jako své selhání, cítil se v té situaci bezmocně a problémy tím pádem tím spíš neřešil, ty se hromadily, prostě průšvih, tutlal to a časem i jeho proslavená spolehlivost začínala mít trhliny...
Když jsem si tohle všechno uvědomila, museli jsem pracně budovat vše znovu, systém přípravy, jak se učit, jak řešit problémy...Šlo to na střední škole o moc hůř než by to šlo na prvním stupni základky, špatné návyky, neochota se podřizovat, žádný systém,(na základku to jak to dělal dřív, tedy improvizace a k tomu přirozená inteligence stačilo, měl vždy vyznamenání, ale na střední už to bylo neúnosné.)

Ono to vypadá banálně, ale je to vlastně základ. To, že víte JAK NA TO. Takže si myslím, že rodiče, kteří v dobrém úmyslu nechávají své malé děti napospas větší zodpovědnosti než ti malí zvládnou, by se nad tímto měli zamyslet. Rozhodně v první, druhé i třetí třídě je velmi brzo nechat se je v tom plácat samotné. Nemyslím si že je správně dělat za děti vše, ale ukázat jim postupně jak se věci dělají, vést je zpočátku přitom, počítat že budou zapomínat a chybovat a chyby jim nevyčítat, ale ukazovat jim jak je odstranit, jak je nedělat, zavést jim nějaký režim přípravy do školy a chystání věcí, aby se měly čeho chytit a nenechat to jen na nich, postupně, v klidu, a teprve až si to zajedou ustupovat do pozadí, to je ta správná cesta. Aspoň mě se to tak jeví. Já jsem z toho svého zjištění, jak velkou jsem dělala chybu a jak jsem se vlastně na synovi provinila, byla dost nešťastná, to mi věřte, protože to roky vypadalo jako správné řešení. U dalších dětí se snažím tuto chybu neudělat. Ono to opravdu zpočátku někdy vypadá že to dítě+ zvládá a je na to samo i třeba pyšné, ale co se děje v jeho dušičce, to třeba hned vidět není.

Proto o své zkušenosti píšu sem, abych varovala jiné matky, aby to s výchovou k samostatnosti nepřehnaly, aby dětem občas (poté co je varovaly) nechaly vymáchat si ten čumáček, ale aby své děti v dobré víře že pro ně dělají to nejlepší nenechaly utopit.