Dramaterapie není o poučování, ale o prožitku

Napětí se stupňuje, grimasy jsou stále grimasovatější. Co se děje? Probíhá dramaterapie ve Speciálních školách v Hradci Králové.

I my, „vetřelci“ – tedy já a kolegyně fotografka – se zapojujeme do dění. Vyfasovaly jsme „kostýmy“ – elegantní zástěrky a šátky na hlavy. Ještě se dvěma účastnicemi tvoříme „úklidovou četu“. Každý z nás se představuje – jsou mezi námi dvě vyšňořené nevěsty, zedník, „Dominik Hašek“, naši uklízecí četu opouští Anička s Downovým syndromem, která jednoznačně předvádí, že i v zástěře je „hadí ženááá“ (možná si na ni vzpomenou diváci filmu „Vítejte v jiné zemi“ o přijetí dítěte s postižením). Akce nabírají na spádu. Hraje se „na rodinu“ – máma, táta a dcera, která „něco provedla“. Jak budou „děti“ na situaci reagovat?

Prožívat sebe sama

„Dramaterapie je úžasná věc – především mentálně postižené děti a mladí lidé se prostřednictvím ní mohou realizovat, vyzkoušet si spoustu věcí, prožít sami sebe v situacích, do jakých by se pravděpodobně nedostali,“ říká zástupkyně ředitele Speciálních škol v Hradci Králové Mgr. Jitka Záleská.

A učitelka, dramaterapie jejíž třídy (jde o poslední desátý ročník pomocné školy a první ročník praktické školy) se právě účastníme, Mgr. Alena Martinková dodává, že žáci jsou po třech cyklech dramaterapie rozhodně otevřenější, sebevědomější, v některých situacích se dokážou lépe orientovat a výrazně odbourávají některé negativní postoje mezi sebou – soupeření, agresivitu. I ona považuje za významné, že „děti“ mohou v dramaterapii prožívat samy sebe v rolích, které ještě nikdy nezastávaly a do kterých je možná život nikdy nepostaví.

Ne být poučován, ale prožívat

Duchovním otcem dramaterapie na Speciálních školách v Hradci Králové je MUDr. Lubomír Hadaš ze Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch, organizuje ji SPMP Hradec Králové s přispěním dotace města Hradec Králové.

MUDr. L. Hadaš zdůrazňuje, že dramaterapie je především o prožívání – o tom, co se v člověku v tom okamžiku odehraje. Vůbec nejde o to někoho poučovat, ukazovat, jak se chovat, ale o to, aby si různé situace sám prožil, ozkoušel, kde je, jaký je. I MUDr. Hadaš považuje především u lidí s mentálním postižením za nesmírně důležité, že si mohou zkusit nejrůznější role. I když lidé s postižením mají nějaké ohraničení, je to stejně zase jen role v životě – tuto roli nějakým způsobem sehrávají, a pokud jim nabídneme větší škálu, než jen škálu mentálně retardovaného dítěte, umožníme jim, aby se jim role rozšířily, a život se jim obohatil.

„Mě osobně velmi nadchl Kamil – chlapec s autismem, který zpočátku nebyl schopen žádné komunikace, stál jen opřený o zeď, a teď se postupně začal normálně bavit, dělá všechno to, co ostatní, zapojuje se. U něj je vidět opravdu velký pokrok. V jeho případě se určitě zúročila obrovská práce třídní učitelky a na jeho vývoji se podílely také další příznivé faktory. Jedním z velmi významných byla i dramaterapie, v jejímž rámci si Kamil vyzkoušel spoustu rolí. A myslím, že k tomu přispěla i jistota, kterou měl ve své třídní učitelce, která se od počátku dramaterapie účastní jako rovnoprávný člen dramaterapeutické skupiny,“ říká MUDr. Hadaš.

Proměny

Všichni zúčastnění dospělí – tedy třídní učitelka Mgr. Alena Martinková, MUDr. Lubomír Hadaš a dramaterapeuti Mgr. Martin Filip a Ing. Zdeňka Svobodová, předsedkyně hradeckého SPMP a maminka „hadí ženy“ Aničky, se shodují na tom, že se ve skupině udály proměny a to především co se týče agresivity. „V každé skupině je ze začátku hodně agresivity, která se musí vybít,“ vysvětluje MUDr. Hadaš. „V současné době můžeme říci, že agrese účastníků dramaterapie je daleko víc kultivovaná, je to agrese, kterou už jsou schopni si uvědomit a dokáží s ní zacházet – a to je také významná věc, kterou dramaterapie přináší. Že ti, kteří byli zakřiknutí a bojí se, si vyzkoušejí, že se nemusejí bát, ti, co v sobě mají zdušenou agresivitu, která hrozí výbuchem, si mohou „osahat“, že agresivita je přirozená a dobrá, a je možné ji vybít dřív, než naroste do ničivé podoby. Tím, že je nikdo neokřikne, aby se v tu chvíli agresivita zdusila, ale můžou se „řezat“ obušky vycpanými pohankovými slupkami, kterými si neublíží, naučí se s tím zacházet a pak je i reálné, aby se naučili zacházet sami se sebou.“

MUDr. Hadaš vidí dramaterapii zvláště ve školách pro děti s postižením jako velmi smysluplnou. Zdůrazňuje však, že nejde o to, naučit učitele pár postupů, ale o to, aby ji dělali lidé na psychoterapeutické úrovni, kteří ji budou dělat dlouhodobě. Jestli to má mít smysl, měli by to dělat lidé, kteří budou např. objíždět více ústavů sociální péče, chtějí v tom jít dál a hlouběji – aby mohli pronikat do toho, co se v lidech odehrává, aby mohli vstoupit do hry a zase si odstoupit, aby tušili, „která bije“. Dramaterapie rozhodně patří do speciálních škol, ale také do práce s dětmi, které mají lehké mozkové dysfunkce a vývojové poruchy učení apod.

„Je samozřejmě velmi vhodná i pro děti emočně stažené, ale to bývají většinou vzorné jedničkářky v běžných školách, a ty se k nám do centra dostanou až v patnácti letech s problémy typu mentální anorexie. V tu chvíli mají agresi již obrácenou proti sobě a protože nejsou schopné bránit se světu, ve chvíli, kdy mají do světa vyběhnout, tak se bojí, že by se raději zahubily,“ říká MUDr. Hadaš závěrem.

Když jsem ze Speciálních škol v Hradci Králové odcházela, napadlo mě, že dramaterapie by byla báječná nejen pro děti s postižením, ale pro každého, kdo je v životě nejistý, bojácný, agresivní, stažený atd. (doplňte dle libosti a vlastní zkušenosti) – a kdo z nás takový není? Škoda, že to není možné a „technicky“ proveditelné. Ale co se týče škol, a to nejen těch speciálních, musím říci – „jen houšť“.