Děti a strach z války

První začínal slovy: "Pokud jste jako my, tak jste asi přilepeni na televizní obrazovce a snažíte se, aby vám nic neuniklo z vývoje na Středním Východě. A pokud jste jako my, tak jste se už asi ptali, jak byste mohli pomoci, jak byste mohli vyjádřit vděčnost všem těm vojákům, kteří nasazují životy za naší svobodu. Tak tady tady je nás plán, můžete nám pomoci, když chcete. Připravily jsme program balíčku pro naše jednotky v Iráku, abychom jim projevily naší podporu".

Podepsány byly dvě paní učitelky. Připojeny byly organizační podrobnosti a seznam věci, které je vhodné do balíčku dát: Tužky, poštovní známky, toaletni potřeby, knihy, hudební CD, telefonní karty, baterie, cestovní hry atd.

Druhá zpráva byla od vedení školy a byl k ní připojen dopis od Celostátní asociace školních psychologů s titulem:

Jak pomoci dětem zvládnout pohnuté časy. Dopis od ředitelky školy upozorňoval rodiče, že: "V těchto neklidných časech plných napětí v domácí i mezinárodní situaci, chce škola zajistit a zlepšit bezpečnost děti, připravit je na případně náhle nouzové situace. Nedivte se proto, že budeme mít víc nácviku evakuace a uzavření školy v případě nebezpečí."

Zdůraznila nám, že škola je jedno z nejbezpečnějších míst, kde mohou děti být.

Škola je pro případ nebezpečí řádně vybavena (každé dítě v naší škole má svůj balíček první pomoci, v Kalifornii už vždycky povinný kvůli zemětřesením), školní zaměstanci jsou odborně vyškoleni, mají spojení se všemi potřebnými institucemi jako je police a požárníci.

Ředitelka je každý den ráno na dětském hřišti, kde se děti shromažďují před začátkem vyučování, mluví s rodiči a s dětmi.

"Věřte ,že bezpečnost našich děti je pro nás nejdůležitější.... Důležité je ale také, abychom my dospěli pomohli dětem cítit se bezpečně v téhle době, kdy svět, ve kterém žijeme, se zda být nebezpečným místem. Připojený článek dává návod rodičům i učitelům, jak dětem pomoci," pokračoval její dopis.

Poslední odstavec v dopise je tím hlavním důvodem, proč článek píši: "Prosím řekněte vaší učitelce, nebo vedení školy, pokud někdo z nejbližších členů rodiny je u vojiska nebo ve službě za oceánem. Neváhejte se obrátit na učitelský sbor s prosbou o jakoukoliv pomoc." To je totiž dnešní americká realita a u nás na jihu Kalifornie o to víc.

Pro děti v naší škole (a ve většině amerických škol) to není jen teoretické povídání. Kdo si pamatuje na mapu Carlsbadu nebo San Diega z mých předešlých vyprávění, ví, že jsme obklopeni vojenskými a námořními základnami. A nechce se mi u tohoto tématu opravdu diskutovat o tom, jak to s touhle válkou je. To pro ty děti, které mají táty "tam dole" je naprosto jednoznačně. Jejich táta je tam a potřebuje jejich podporu a ony potřebují podporu všech, kdo je mají rádi.

A zkuste si představit, jak těžké je poslechnout řadu dětských psychlogů:"Vypnout televizi, nebo si programy nechat nahrát", když vás muž je tam a každou chvíli můžete přijít o nějakou důležitou zprávu. Ale je to opravdu nutné, protože hlavně malé děti neumějí rozlišit televizní obrazy od jejich životní reality. Větší děti možná budou chtít zprávy sledovat, ale je důležité, aby měly možnost vidět je s dospělými a mohly o nich diskutovat a dát je do správné perspektivy.

Když se děti ptají, co to všechno znamená, zůstávejte u faktů a snažte se ve zprávě najít positivní element. "Ano, budeme asi muset jít do války, ale naši vojáci nás budou chránit." Nespekulujte před dětmi, co by bylo, kdyby...

Dopis má několik stránek dobrých rád pro učitele a rodiče. Uvádí i možnosti spojení s poradnami, lékaři, vhodnou literaturu pro děti i dospělé.

Jedna z těch rad mne vrací na začátek mého dnešního vyprávění o americkém životě:

"Udělejte něco positivního se svými dětmi nebo žáky. Např. pomozte někomu, kdo pomoc potřebuje. Udělat něco dobrého pro svou obec nebo zemí dává lidem pocit lepší kontroly nad situaci a buduje pocit sounáležitosti. Pomozte rodinám kolem sebe, kteří mají někoho v poli.".

Touhle radou se asi řídily naše dvě paní učitelky. Pomáhají dětem zpracovat jejich strachy positivní cestou.

A tak jsme s Clarisskou připravily několik balíčků a dopisu. Jeden z nich tatínkovi její nejlepší kamarádky Katky.

Katčin tatínek je jedním z velitelů námořní pěchoty. Její bratr David je na svého tátu pyšný. Vyzkoušel si všechnu tátovu výstroj než táta odešel do boje. Ale i paní učitelka ve školce si všimla, jak se v posledních změnil. Je podrážděný a míňn se koncentruje a to má velmi statečnou mámu, která ví, jak s dětmi takovou situaci zvládnout. Ještě pomáhá dalším maminkám, kterým to jde hůř.