Jak se (taky) rodí doma

Jako správná nezodpovědná "přírodnice" jsem začala pátrat. Po porodní asistentce, po dětské lékařce, která by byla ochotná ošetřit a vyšetřit miminko po porodu. S nabytými zkušenostmi bych si mohla od minuty otevřít detektivní kancelář…ale nakonec se podařilo. Pravda, dětskou paní doktorku, ochotnou spoluúčastnit se takového hazardérství, jsem našla pouhé 2 dny před porodem.

Jako asi všechny maminky, které se rozhodly stejně jako já, celé těhotenství jsem strávila vyvracením různých fám, pověr a mnohdy legračních argumentů (asi nejkomičtější argument byl, že "všechny slušné ženské rodí v porodnici"). Trpělivě jsem vysvětlovala, že to není žádný chvilkový rozmar těhotné (= zhlouplé) ženské, a že dobře vím, co dělám a proč to dělám. Během celého těhotenství jsem neměla jediný zdravotní problém, navíc bydlím cca 5 minut od nemocnice - kdyby došlo k nějakým komplikacím, byla bych v porodnici snad dřív, než by si lékař umyl ruce.

A nastal den D. Byl poněkud hektický, od rána jsem se nezastavila, ještě jsem si v poledne došla do porodnice, aby mi kromě mého gynekologa potvrdil ještě další lékař, že jsme miminko i já opravdu v pořádku, a že se tedy dá předpokládat, že porod proběhne bez komplikací. Okolo 19.h jsme se vrátili z návštěvy a já jsem vzpomínala, co všechno jsem snědla, že mi tak divně škrundá v břiše.

Okolo 20.h jsem se zamyslela a zjistila, že to škrundání je celkem pravidelné, i zavolala jsem porodní asistentce, že už možná rodím, ale že to ještě časem upřesním.

Okolo 21.h jsem si vlezla na míč, hopsala a rozdávala příkazy ("masíruj mi záda", "nepřestávej s tím masírováním!!!", "zavolej té asistentce, tohle fakt asi nebude od jídla" a "jdi napustit vanu - kam jdeš, masíruj mi ty záda!!!").

Nastávající otec zvládnul obojí - masírovat záda a mezitím napustit vanu, já jsem dohopsala do koupelny, nařídila ticho, klid a tmu, tiše jsem okusovala vanu, občas jsem zaječela, aby proboha nedejchal tak nahlas, že se nemůžu soustředit…

…a ve 23.06 se narodila Anička.

A ve 23.21 dorazila porodní asistentka.

Mé necvičené neškolené tělo si poradilo samo, a řekla bych, že dobře, ani v tom nejkrásnějším snu by mě nenapadlo, že je možné porodit během 2-3 hodin se snesitelnými bolestmi. Dokonce jsem se zarazila, když jsem ucítila hlavičku, protože jsem pořád čekala na nějaké strašlivé trýznivé bolesti - a ony pořád nikde.

Porodní asistentka doporučila, abych se dojela nechat do nemocnice zašít, protože jsem se trochu natrhla - vůbec jsem to nezaregistrovala. Tak jsem se ještě nějakou dobu ňuňala s miminkem, a pak jsme vyrazili do porodnice. Pravda, přivítání nebylo zrovna nejvřelejší, byla jsem asi první "případ" v naší porodnici, takže si se mnou, zejména co se týká administrativní stránky zákroku, moc nevěděli rady. Ale nakonec se zase všechno v dobré obrátilo, paní doktorka i sestřička byly hodné, a já si říkám, jaká ideální souhra okolností v mém případě nastala: porodila jsem doma, v prostředí, kde je mi dobře, v podmínkách, které jsem si sama zvolila - ve vodě, ve tmě; s tátou Aničky, který byl naprosto úžasný a vzorně a bez odmlouvání plnil mé často dost podivné příkazy. A poté se mi dostalo odborného ošetření, a pak jsme se hned zase vrátili domů…hned bych rodila znovu.

Vůbec si nedokážu představit, že bych porod prožila jinak. Věděla jsem, že umím porodit dítě i bez pokynů zdravotnického personálu - mé tělo si samo řeklo, kdy je třeba tlačit a kdy přestat, kdy dýchat pomalu a kdy rychle. A díky tomu bylo narození Aničky něco tak přirozeného, samozřejmého a nádherného, že se z toho ještě pořád nemůžu vzpamatovat.

Anička má samozřejmě za sebou všechna požadovaná vyšetření (Apgar skóre, ultrazvuk ledvin, kyčle…), je očkovaná a já jsem celé těhotenství poctivě chodila ke svému gynekologovi, odmítla jsem pouze vyšetření plodové vody, protože jediný důvod, který pro něj byl, je můj věk - no a zas TOLIK stará snad nejsem :. Tím chci znovu říci, že lékařskou péči opravdu neodmítám a nezavrhuji…

A maličkost na závěr - Anička po narození vůbec neplakala a měla na tvářičce blažený a spokojený výraz, od prvního okamžiku reaguje očima na pohyb, otáčí se za zvukem, drží hlavičku, v noci spí i 6 hodin a už po několika dnech zvládla bleskové posunování (ach jo).