Vojta

No jo, nechat projít hlavou – ale jak? Vždyť jsme vůbec nic nevěděli.

Zavolala jsem do kojeňáku a vylíčila paní ředitelce naše přání přijít se podívat. Nic proti tomu nenamítala, naopak byla docela potěšená.

Přicházeli jsme k plotu zahrady u KÚ a první, co jsme uviděli, byly dětské nosy.

“ Za kým jdete?” zavolal na nás neohrožený tmavovlasý klučina.

“ Za vámi”, odpověděla jsem po pravdě, aniž bych tušila, co tím způsobím. Kluk se až zajíkl radostí.

“ Nikolo, honem, jdou za námi!” volal. Doprovázel nás celou cestu ke vchodovým dveřím po druhé straně plotu a za sebou vláčel malou sestřičku. A neustále brebentil.

Paní ředitelka nás přijala pěkně. Pověděli jsme jí, co nás přivádí a zeptali se, jestli by si mohli naši kluci chvíli hrát na zahradě s ostatními dětmi.

Za dveřmi čekal malý kluk.

“Vojto,” řekla mu ředitelka přísně, “ zase jsi utekl tetě!”

“ Přišli za námi”, bránil se Vojta.

“ Však se neboj, oni přijdou.” Odcházeli jsme, když jsem za zády uslyšela tiché zavolání: “Mami!” Myslím, že moje reakce byla přirozená, každá matka se otočí, když uslyší “mami”...Vojta se spokojeně usmál a odběhl.

Prošli jsme kojeňák a vyšli ven na zahradu. Šla jsem za Vojtou, seděl s ostatními dětmi u svačiny.

“ Co děláš - mami?” ptal se zvědavě.

“ Jsem paní doktorka, v nemocnici, víš?” Oslovení jsem velkoryse přešla.

“Taky budu, až budu velkej.”

“ Ty, jo?” zasmála se teta. “ Cikáni nepracujou.”

“ Leda tak pasák!” dodala druhá.

Otočila jsem se k nim zády, všechno ve mě vřelo. Vojta se díval trochu zmateně. Ještě chvíli jsme si spolu povídali. Překvapilo mě, že tak dobře mluví a komunikuje.

Ostatní děti nás zprvu zvědavě okukovali, potom se osmělili a okupovali naše nohy, klíny a náruče. Většina z nich seděla úplně tiše. Jedna holčička zvedla moji ruku a obtočila si ji kolem ramínek.

“ Co bude s Vojtou?” zeptala jsem se na konci naší návštěvy ředitelky.

“ Vojta? Ten půjde domů, jen co mámu pustí z basy. Má tu ještě sestru.”

“ A kdy to bude?”

“ Příští rok na podzim. Dostala dva roky za týrání nejstarší holčičky. Ta je teď v pěstounské péči.”

Nechápala jsem to. Asi mi to bylo vidět na očích, protože se ředitelka dala do vypravování. Bylo nám z toho hodně úzko – jak můžou proboha vrátit děti ženě, které je ve vězení ZA TÝRÁNÍ?!

" A co s nimi?" pokrčila ředitelka rameny. " Jsou to cikáni. Když zůstanou v domově, ve třinácti zmlátí vychovatele a utečou."

" A náhradní rodina?"

Zavrtěla hlavou. " Matka není zbavená rodičovských práv. I kdybychom našli někoho, kdo si vezme dvě romský děti, těžko přistoupí na účast matky - a tahleta by dělala velké potíže!"

Bylo to všechno tak hrozně beznadějný...

Vrátili jsme se domů a papíry zasunuli hluboko do knihovny.

Nemohli jsme o tom ani mluvit. Žili jsme dál svůj všední život, ale v duších a srdcích nám znělo to tiché “mami!”. Potřebovali jsme čas.

Vojtu už jsem nikdy neviděla, ale zajímal mě jeho osud a později jsem po něm tak trochu pátrala. Dozvěděla jsem se, že Vojta s Nikolkou se skutečně později vrátili domů – dá-li se to tak nazvat – a za dalšího půl roku byli odebráni pro týrání. Z tehdy veselého upovídaného Vojty a jeho sestřičky se staly zlomené úzkostné děti se spoustou neurotických projevů. Matka putovala znovu do basy a děti do děcáku.

To už jsme ale měli Helenku a náš život byl jeden velký kotrmelec.