Porod bez násilí

Je třeba přehodnotit a radikálně změnit vše, co se dosud děje v nemocnicích celého světa s novou lidskou bytostí, která právě vyšla po hodinách nevyhnutelného zmatku a bolesti z doposud bezpečného a klidného matčina lůna.

Můžeme rodit své děti bez rušivých vlivů s okamžitým příznivým efektem na vývoj nového člověka nejen v den jeho narození, ale i ve všech jeho dnech příštích.

Jednoduchost a praktičnost této metody je udivující. Výsledkem této metody je, že můžeme zoufalou masku hrůzy na obličeji novorozence, kterou jsem zvyklí vídat, nahradit výrazem klidu a spokojenosti. Většinu lidí nenapadne, že novorozenec trpí a vnímá bolest jako matka. Jak se pozná, že trpí? Utrápený výraz ve tváři, pevně zavřené oči, chvějící se obočí, křičící ústa, hlavička, která se zmítá v touze najít ochranu a pomoc, ručičky vztažené k nám, chvíli prosící, žadonící a hned zase stažené, aby chránily obličej. Zuřivě kopající nožky, a ruce náhle klesající, aby chránily bříško. Človíček z masa a kostí, který se celý chvěje hrůzou. Každým kouskem svého tělíčka křičí: "Neopouštějte mne! Pomozte mi!"

Jak je možné, že toto volání - staré jako zrození samo - zůstává nepochopeno, je ignorováno, prostě není vyslyšeno? Porodníky nezajímá, co cítí dítě, zajímají je jejich úspěšně dokončené porody. A matky? Jsou rády, že mají vše za sebou, žasnou, cítí úlevu a mají radost. A dítě?…

Musíme udělat pro dítě všechno to, co jsme dosud dělali pro matku.

Začněme porozuměním. Porozuměním tomu, proč právě narozené dítě tolik strádá a budeme mít z poloviny jasno. Novorozenec cítí všechno, bez možnosti jakéhokoli výběru či rozlišení. Porod je živelné vzedmutí pocitů, překonávající naše představy. Ohromný smyslový zážitek, který se v životě člověka tak často nenaskytne. Smysly dítěte pracují naplno. Jsou bystré a otevřené všem vjemům - jsou nové, neopotřebované a nezkušené. Prožitek narození je pak pro dítě ještě umocněn kontrastem s tím, jaký byl jeho svět před porodem. Smysly dítěte byly opravdu vyvinuty již dlouho předtím, než se narodilo, než se dostalo mezi nás, do našeho světa. Jeho prožitky při porodu ještě nejsou uspořádané do ucelených souvislých vjemů, ale právě tím jsou silnější, prudší, nesnesitelné - doslova uvádějící v zoufalství.

Říká se, že je novorozenec slepý. Nikoliv, je oslepován! Chápeme-li vidění jeho vnímání světla, pak lze tvrdit, že novorozenec vidí, a to zcela jasně. Dítě žízní po světle jako rostliny, stejně se jím opájí, je jím posedlé. Jakmile je však hlavička dítěte vyproštěna z matčiných rodidel, zatímco je tělíčko ještě v sevření uvnitř, vidíme často, jak dítě otevírá oči, ale hned je zase zavře. Okamžitě, prudce. Drobná tvář vyjadřuje nepopsatelný výraz bolesti a následuje nám tak dobře známý pláč. To proto, že jeho oči jsou vystaveny přemíře oslňujících reflektorů.

A jak je to se sluchem? Děti před svým narozením vnímají zvuky vnějšího světa i přes poměrně silnou stěnu břicha. Zvuky jsou modulovány, transformovány prostřednictvím plodové vody. Pak přijde porod: zvuky dosud tlumené, obklopují náhle novorozence s plnou silou. Sluch dítěte je náhle nesmírně zranitelný. Nic ho už nechrání. Dítě se rodí do hromové exploze, otřásá se v křečích. A odpovídá křikem.

Kůže novorozence je slabá, jemná, téměř bez ochranné povrchové vrstvy. Je obnažená, citlivá, i ten nejmenší dotek ho rozechvívá. Před narozením přichází kůže dítěte do styku jen se sametově hebkým povrchem placenty. Pak je náhle dítě zabaleno do hrubých, studených tkanin. Reakce dětí - přirozeně křičí.

Vzduch, který při prvních nadechnutích naplní dýchací cesty a šíří se do plic, je jako kyselina, vylitá na ránu. Pro dítě přicházející na svět je pálivý vzduch proudící do plic hrůzným zážitkem. Dětské tělíčko, podrážděné na nejvyšší míru, se chvěje hrůzou, protestuje. A přichází pláč, zuřivý, prudký protest.

Ke konci těhotenství má dítě páteř ohnutou, hlava je skloněná, celé tělíčko je schouleno do klubíčka. Každým dnem dítě povyroste. Stěsnává se stále víc, hrbí se, poddává se. Pak se jednoho dne vše kolem něj začíná rozpínat, svíjet a pohybovat jako chobotnice. Dítě je vyděšené, ale snáší to. Kontrakce ustávají, znovu se vracejí a zase mizí a zase přicházejí další. Nakonec přichází nesnesitelná, divoká síla, vymykající se kontrole. Slepá síla, která do něj buší a tlačí ho směrem dolů. Přemoženo touto silou je vypuzováno obrovským tlakem. S bušícím srdcem dítě do tohoto víru padá. Jeho strach je nekonečný. Pak se najednou strach změní v hněv. Rozjitřené dítě se vrhá proti překážce. Musí ji porazit za každou cenu. Osvobodit se! Je to boj na život a na smrt. Dítě je jako posedlé. Rozlícené bolestí a bezvýchodností své situace, opuštěné, ponechané svému osudu, bojuje zoufalý boj. Obrovský tlak ho stlačuje níž a níž a protože stlačování nestačí, je navíc s promyšlenou krutostí krouceno. Dítě je na vrcholu svého úsilí. Pak poslední strašný tlak a … Všechno exploduje! Celý svět hoří. Novorozenec je zmaten bolestí. Z prostého důvodu: jeho záda najednou nic nepodpírá. A v tomto návalu zmatku, zoufalství a úzkosti ho najedno někdo uchopí za nohy a nechá viset do prázdna hlavou dolů. Tělíčko novorozence je velmi kluzké, mastný bílý mázek je pokrývá od hlavy až k patě. Proto je novorozenec držen za nohy, aby se nevysmekl a neupadl. Takové držení je spolehlivé, pohodlné. Pohodlné pro nás. Ale pro právě narozené dítě? Jeho páteř, předtím napínaná, ohýbaná, stlačovaná a kroucená až na hranici únosnosti, je teď náhle zbavena veškeré opory. A hlavička se nyní klátí volně v prostoru. Poté se novorozenec položí nejčastěji na studenou kovovou váhu, pak je dítě znovu uchopeno. Znovu pověšené za nohy a pak položeno na nějakou látku na stůl a ponecháno, plačící, svému osudu.

Nakonec je třeba kápnout kapky do očí. Tělíčko se brání, ale oči jsou násilím otevřeny a je do nich vpraveno několik kapek pálivé tekutiny. Pak je novorozenec opuštěn všemi a vším, ztracený ve světě, nikým nepochopený. Ještě se chvěje strachem, škytá, dusí se.

Poté je dítě opět zdviženo a baleno do těžkých a hrubých látek. Dítě znovu pláče, až dech popadá. Pláče tak dlouho, až už mu nestačí síly, až už není schopné plakat dál. Pak klesá únavou. Upadá do spánku, který je jeho jediným útočištěm, jediným přítelem.

To všechno je hrůzyplné, ohromující a zanechává to v nás pocit beznaděje. Jestliže přivítáme právě narozené dítě s takovou slepotou a nepochopením, nemůžeme se divit, že svět je takový, jaký je.

Co všechno můžeme udělat pro to, abychom novorozenci usnadnili příchod na svět? Důležité je především ochránit oči novorozence. Je samozřejmé, že nějaké světlo je nezbytné, ale reflektory a velké lampy jsou zbytečné. Jakmile nebezpečí pro matku pominulo, je třeba zhasnout všechna světla s vyjímkou malé noční lampičky, která pro sledování dítěte stačí. Je lepší, když matka poznává své dítě jen dotykem a pak teprve zrakem. Vnímá tento teplý a chvějící se nový život a navždy vtiskne do svého srdce to, co jí napovídají její ruce. A to je také chvíle, kdy může tiše, konejšivě, něžně mluvit ke svému dítěti. Uklidňovat jej němým, jemným dotykem.

A pokud jde o sluch, nic nemůže být jednodušší než být zticha. Být v naprosté tichosti, pozorní a přitom naslouchat tomu, co nebylo vysloveno. Je nutné se na to připravit a hlavně pochopit, proč je to nutné. Mluvit je třeba velice málo. Pokud je nezbytné cokoli říci, má to být proneseno neslyšným šepotem.

Co je dále třeba? Trpělivost nebo lépe řečeno pomalost, která se téměř blíží nehybnosti. Uvolněné, zpomalené provádění všech úkonů, umění nechat vše plynout, to je nutné si nacvičit.

My, kteří dítě sledujeme, musíme je jakoby znovu objevit, chovat se k němu a vnímat je tak, jakoby to bylo první dítě, které jsme vůbec kdy spatřili. Musíme jím být tak zaujati, že všechno ostatní jde stranou.

Jakmile nadchází chvíle příchodu dítěte, pomáháme mu uchopením prsty v podpaží. Nikdy nesaháme na hlavičku dítěte. Je to část těla dítěte, která nesla plné zatížení při klesání do předporodní polohy a při porodu razila dítěti cestu ven.

Pak je položíme matce na břicho. Matčino břicho má přesný tvar a rozměry novorozeného dítěte. Po porodu je vpadlé tak, že připomíná přichystané hnízdečko. Jeho teplo a poddajnost při zvedání a klesání v rytmu dechu, jeho hebkost a navíc žár sálající z tělíčka dítěte, to všechno vytváří ideální místo odpočinku pro dítě. A nakonec - tento blízký kontakt dovoluje, aby pupeční šňůra zůstala dosud zachována. Oddělení pupeční šňůry hned, jak dítě opustí dělohu má takové negativní dopady, jež nelze ani vyjádřit. Jakmile se dítě narodí a opustí matčinu dělohu, zůstává s ní spojeno pupeční šňůrou, která tepe ještě několik dlouhých minut, čtyři, pět, někdy i déle. V té chvíli dostává dítě kyslík ze dvou zdrojů najednou: z plic s z pupeční šňůry. Oba systémy pracují současně, jeden pomáhá druhému. Tak dlouho, dokud pupeční šňůru plně nenahradí plíce. Nenuceně, volně, beze spěchu. Je třeba mít trpělivost a vyčkat až do úplného přechodu na plicní systém. Je-li pupečník oddělen ihned po narození, sníží to prudce přísun kyslíku do mozku. Dětský organismus nato ihned reaguje - dýchání se rozběhne na plné obrátky. Je to zoufalá snaha přežít. Tak může být dýchání navždy spojeno s úzkostí.

Na matčino břicho by se dítě mělo položit na bříško s ručkama i nožkama složenýma pod sebe. To je odvěká poloha, která umožňuje volné dýchání a současně dovoluje, aby se dítě začalo pomalu narovnávat rychlostí a způsobem, který je mu vlastní. Tato poloha nám navíc umožňuje sledovat záda dítěte, pozorovat, jak dýchá. Jakmile dítě začne postupně vytahovat obě paže i nožky, pohybovat se a prozkoumávat své možnosti, můžeme jej položit na bok. Tato poloha ještě více uvolňuje jeho končetiny v pohybu. Dítě obracíme pomalu a vždy jej podpíráme. Nakonec, když už máme jistotu, že všechny systémy správně pracují, můžeme dítě položit na záda a poté i zvednout do svislé polohy.

Ještě je nutné se zmínit o rukách, které drží dítě. Jen naše ruce mluví k dítěti, dotyk je naším prvním jazykem. V citlivých a milujících rukách se dítě uvolní, otevře se. V hrubých a nepřátelských se uzavře do sebe a izoluje se od světa. Ruce musí být citlivé, bdělé, pozorné a rychle reagující na každý slabý záchvěv dítěte. Ruce, které jsou laskavé, které nikdy nerozkazují ani nic nepožadují, ruce nesmírně něžné.

Po přestřižení odumřelé pupeční šňůry a něžných dotycích na matčině břiše, dítě bude muset matku znovu opustit. Nutný nový krok na cestě dítěte k samostatnosti. Nejlepší prostředí pro dítě je voda, na kterou je zvyklé. Před porodem bylo v plodové vodě, která je nadnášela, laskala a houpala. Teplota lázně se má přibližovat vnitřku lidského těla, tj. 38-39C. Pak do ní dítě ponoříme, ne najednou, ale několikrát, velmi pomalu a opatrně. Dítě cítí ve vodě osvobození od vlastního těla, s celou tíhou předešlých trpkých zážitků. Novorozenec se vznáší, je volný jako v dávných dobách těhotenství, kdy se mohl pohybovat bez omezení. Toto první odloučení není mučivé, ale přináší dítěti bezmeznou radost a potěšení. Všechno v dětském tělíčku, co bylo dosud stísněné a potlačené, začíná oživovat, tančit. A vidíme zázrak: dítě otevírá oči. Tento první pohled je nezapomenutelný. Ty vážné, pronikavé oči se ptají:"Kde to jsem? Co se se mnou stalo?" Cítíme takový projev soustředění, takový údiv, takovou míru zvědavosti, že nás to vyvádí z míry.

Šťastné, radostné dítě - to je jednota, pokračování, celistvost. Každý centimetr dítěte je v pohybu, vzájemné souhře a žije v nejvyšší harmonii. Dítě necháme ve vaničce tak dlouho, dokud v malém tělíčku není sebemenší známky odporu, sebemenší pochybnost, napětí, ztrnulost nebo stín neklidu. Potom jej zase velmi pomalu vyjmeme a položíme na zahřátou plenu a zabalíme. Ruce a hlavu nezakrýváme, aby se mohly hýbat a hrát si. Dítě pokládáme zásadně na bok. Záda musíme podepřít tak, aby dítě cítilo, že se může opřít. A pak je konečně necháme sobě samému.

Při této metodě dítě přechází z jedné změny do druhé, z jednoho poznání do druhého tak pomalu, je tak zahrnováno láskou a pozorností, že všechno, co se stane, je přijímáno s důvěrou a s radostí. V těch chvílích, kdy běžní novorozenci pláčou až ztrácejí dech, dítě narozené touto metodou zůstává klidné a tiché nebo jen krátce zavzlyká.

A musí novorozenec plakat? Odpověď je prostá a jasná. Ano, dítě musí plakat. Ale má to být pláč "zdravý", zvučný, jasný, průbojný, vitální. Ne pláč z úzkosti, strachu, hrůzy, z bezútěšnosti. Žádný nářek, vzlyky.

Klidné, právě narozené dítě vyzařuje nejhlubší mír.

"Ten, jenž je obdařen úplným milosrdenstvím, ten jenž je dokonalý jako narozené dítě."

Co je toto úplné milosrdenství, které vyzařuje ze svatých a z právě narozených dětí? To je milosrdenství, které vyzařuje z ticha, korunujícího svatozáří dítěte, které mezi nás přichází.

Sepsáno na základě stejnojmenné knihy Fredericka Leboyera