Naše příhoda, která se odehrála pred rokem, když jsme byli v Torontu.
30. červen 2005, čtvrtek, nezačal nijak výjimečně. Nikol mě vypravila do práce s tím, že sama měla v plánu u doktora absolvovat pravidelnou těhotenskou prohlídku a v poledne jsme se měli sejít jako obyčejně na oběd. Volá mi v jedenáct, aby potvrdila oběd a konče slovy 'mám pro tebe překvapení' zavěsila. V poledne jsme se setkali a Nikol povídá, že budeme rodit asi dost brzy... jak to?... praskla nám voda. Ukázalo se, že voda praskla přímo u doktora na toaletě a tak ani nedošlo k nějakému společenskému incidentu. Doktor navrhl, že by bylo dobré, kdyby pak Nikol přišla ve čtyři do nemocnice, abychom mohli monitorovat stav prcka, že on se zastaví v pět. Byli jsem tam přesně. Bohužel, na oddělení pro přípravu na porod (ang. Triage) nebyla ani noha a pokud se někdo objevil, nás si nevšímal a na naše dotazy nereagoval. To nás ovšem nemohlo zviklat. Nebyli jsme přeci v Torontu u lékaře nebo jiném vyšetření poprvé. Jak se říká, oni jsou jinde a pracovními silami ve zdravotnictví a už vůbec doktory rozhodně neplýtvají. Po 45 min se nás ujala sestra a začali jsme půlhodinový monitoring. Vše bylo v pohodě a Nikol nejevila žádné známky blížícího se porodu. V půl šestý se objevil náš doktor a říká, že dneska rodit určitě nebudeme, ať jdeme domů a přijdeme zítra na devátou, že se tomu možná trochu pomůže nějakým hormonem. Zastavila se i doktorka, co měla noční službu s tím, že kdyby něco, máme přijet i v noci. Tak jsme v půl sedmý vypadli z nemocnice: Byť to bylo domů přes 2 kiláky, Nikol jasně prohlásila, že musíme jít pěšky, protože chůze může porodu pomoci a ona v žádným případě nechce rodit pomocí nějakých umělých přípravků. Cestou jsme se ještě zastavili na malém open air festivalu, ale country nás nějak nebralo, tak jsme dlouho nepobyli. Nakoupili jsme večeři a svačinu na zítřejší velký den a šli domů. Doma stále dobrý, udělám večeři, zkoukli jsme nějaký film a v deset se chystám zalehnout ke knize. To už jsem si všímal, že Nikol začala nějak nezvykle pobíhát po trase koupelna - ložnice. Ptám se o co jde... nic... jen mě bolí záda. V deset patnáct, čtouc knihu 'Zatím dobrý' (mimochodem výborně napsaný příběh bratrů Mašínů), pozoruji, že Nikol se začíná chovat přeci jen jinak než obvykle.
Ptám se, tak co? už máš stahy? mám to začít měřit?.... néé to je dobrý, to jsou zase jen ty nepravidelný... Nedal jsem se odbít, vzal našeho budíka a tužku s papírem, a zapisuju časy. Mezitím jsem tedy odložil Mašíny (nepřišlo mi to vhodné, i když zvuková kulisa, která přicházela od Nikol, částečně korespondovala s utrpením Mašínů při mučení ve věznici) a vzal do ruku knihu o těhotenství. Nevím proč, ale nějak jsem se dostal až ke kapitole 'porod doma'. Bylo tam popsaných deset základních bodů. Mezitím jsem stále měřil a zapisoval. Pro ty co neví, tak je nutné měřit časy od začátku jednoho stahu do začátku druhého. A pokud jsou pravidelně v rozmezí 3-5 minut, porod je už velmi blízko a měli bychom vyrazit do porodnice. Teď když se zpětně dívám do notýsku tak vidím, že jsem stihnul zapsat pouze čtyři časy 10:21, 10:25, 10:29, 10:32. Rozhodl jsem pro okamžitý odjezd do nemocnice. Nikol sice stále ještě nemítala cosi, že to ještě není ono. Ale už jsem vytáčel taxík. Nikol si oblékla šaty. Já začal v rychlosti dávat dohromady ostatní věci. Říkám ještě Nikol, ať vytočí číslo nemocnice a řekne, že jsme na cestě. To se odehrálo mezi dvěma stahy zhruba kolem 10:35. Nikol sice číslo vytočí, ale opět mizí v koupelně a křičí ať to s nimi dořeším. Bába na konci drátu říká, že jsem se dovolal špatně, ale že mě zkusí přepojit (to číslo jsme vzali přímo z oficiálního porodního manuálu nemocnice, který jsme dostali na kurzu za $170!). Když to konečně zvednul někdo z porodnice, vysvětluji situaci, něco tam žvatlala asijským přízvukem, a v tu chvíli Nikol volá... řekni, že teď uniklo i trochu krve, a že asi budeme rodit hodně brzo. Netrvá ani pět vteřin a vidím jak Nikol vychází z koupelny s výkřikem se kácí v kuchyni na zem, křičíce, že rodíme. Řvu na bábu v telefonu, že asi rodíme, ať pošlou doktora. Bába s klidem říká, že to oni nedělají, ať si zavolám emergency 911. Volám emergency, ani to nezazvonilo a chlapík se ptá o co jde. Říkám baby delivery, 390 Queens Quay West, Ap. 1904. Položil několik otázek na stav Nikol. Snažil jsem se popsat současný stav. Prakticky jsem prováděl simultánní překlad Nikolčina 'řevu'. Běžím pro Nikol do kuchyně. Přenesl jsem si ji do obýváku k telefonu a dle bodu č. 3 kapitoly Porod doma, jsem ji vystlal ručníky a plenami. Řvu do telefonu, kde jsou ty zachranáři... říká, že už musí být u domu. Neustále odbíhám k oknu, abych viděl, zda už jsou na blízku nebo ne. Najednou mi došlo, že bude asi problém dostat se do domu, neboť naše ochranka, která dole hlídá, pravidelně někde patroluje (většinou s cigaretou a kafem na dvorku) a že jim tedy nemá kdo otevřít.
Běžím tedy vzburcovat sousedy. Ve vteřině vysvětluji, že tady máme delivery a že musí jet 19 pater dolů otevřít záchranářům. Naštěstí neprotestovali a hned vyrazili. To už jsem slyšel zvuk sirény. Jaké bylo mé zklamání, když před domem zastavili hasiči. Křičím do telefonu, že jsem chtěl sanitu, ne hasiče, že je tady porod, ne požár. Něco vysvětloval, ale neměl jsem čas se s ním dohadovat. Nikol křičí. Snažím se s ní dýchat a kontrolovat situaci. Opět konzultuji s chlapíkem po telefonu. Nikol křičí a nehty se mi zařezává do lýtek. Porod postoupil. Objevila se hlavička.
Vybavil jsem si další bod v kapitole a běžím si vydrbat ruce. Vybavují se mi různé filmové porodní scény, drbu mýdlem a kartáčkem ruce i s předloktím. Ani nezavírám vodu, abych se znovu neinfikoval. Tak teď jsem připraven a s rukama nahoru běžím k Nikol. Situace se opět zklidnila, přišla opět minuta 'volna' do dalšího stahu. V tu chvíli vráží do bytu záchranáři následovaní partou hasičů v azbestových kombinézách. Není čas na zbytečné kecy. Paramedici natahují modré rukavice a okamžitě kontrolují situaci. Bylo to zrovna mezi stahy a ten kousek hlavičky zase zmizel. Ten hlavní říká, že je to v pohodě, a že Nikol odvezeme do nemocnice. V tu chvíli Nikol zakřičí a opět cítím její dlouhé nehty zařezávat se do mé holenní kosti. A zase se objevuje hlavička. V tu chvíli i hasiči natahují modré rukavice a ujímají se svých úkolů. Paramedik jedna drží hlavičku, paramedik dvě je přípraven odsávat, dva hasiči svítí svítilnami a třetí hasič připravuje bombu s kyslíkem, kdyby byla zapotřebí. Já se starám o Nikol, držím ji a dodávám čisté ručníky. Do pár vteřin Nikol zabrala podruhý a naše krásná kanaďanka Emma byla ve 23:03 venku. Podle mého času a času paramediků bylo 22:49, ale hasiči byli oficiálně uznáni jako time keeper. Emma nevypadala nejlíp. Celá zelená a zkrabatělá, s hlavou šišatou jakou postava z hvězdných válek. Byl jsem ale na tento pohled díky kurzu připraven a věděl jsem, že to je normální, takže to mě nerozhodilo. Chvíli se ale nic nedělo, až jsem měl strach, že s malou něco je. Po pár vteřinách ale zahýbala prstíky na nohou a bylo to jasný. Pak jsem ještě přestřihnul pupeční šňůru a Emmička začala plakat a růžovět. Všechno se to odehrálo hrozně rychle, vždyť ještě před 40 minutami jsem si v posteli v klidu četl o Mašínech.... Po jedenáctý jsme jeli sanitou do naší nemocnice. Už vyskakuju ze sanity, když vidím na vzrušené konverzaci řidiče s někým, že je tu problém. Naše nemocnice nás odmítala přijmout, protože prý nemá kapacitu. Snažil jsem si jim vysvětlit, že jsme tam před pár hodinami byli, a že tam nebyla téměř ani noha a navíc máme na ráno 'rezervaci'. Byl jsem ale v klidu, miminko vypadalo dobře, Nikol byla celá štastná a taky v pohodě. Naše nemocnice navrhovala, ať nás odvezou někam do obecný nemocnice na periferii. To jsem odmítl a nakonec jsme skončili v St. Micheal's hospital, která je v půli cesty mezi tou 'naší' a domovem.
Tam už to bylo v pohodě. Tedy až na to, ze v pokoji bylo díky klimatizaci jen 15 stupňů. Ještě v noci jsem si stěžoval sestrám, že je tam hrozná zima. Že i mně je tam zima, natož asi novorozeněti. Prý je to porucha a jejich engineering na tom dělá. Když se pak Nikol chtěla osprchovat a zjistila, že neteče studená ale jen vařící voda a Nikol dostala opět odpoveď, že na tom engineering dělá (asi už několik týdnů), musel jsem se už jen smát. Jak říkám, oni jsou přeci jinde. A to jim platím $200 za noc za 'nadstandard'. Ale to je teď naprosto nepodstatný. Důležitý je, že Emma, naše holčička, je zdravá a strašně krásná. V nemocnici ji naměřili 50cm a 3,2kg. Nikol je taky v pořádku a po 36 hodinách jsem si je obě odvezl domů. Ještě před tím jsem ale odběhl na pár hodin domů uklidit.
Nechtěl jsem Nikol po návratu domů stresovat pohledem na neuklizený 'porodní sál'. Bylo to silný kafe i pro mě.... 30. červen 2005 byl pro mě dnem s nejlepším koncem (tedy kromě dne mého narození :)) a jen tak na něj nezapomenu. Myslím, ze Emma taky. Celkem šest chlapů u porodu a z toho tři v azbestovým obleku, to je přeci taky zážitek. Nakonec bylo asi dobře, že jsme nestihli toho taxíka, protože jinak by Emma viděla akorát mě a pakistánskýho taxikáře, protože bychom rodili někde na ulici před nemocnicí, do které nás nechtěli vzít a pupeční šňůru bych musel asi překousnout :))))
Tak zas někdy z Toronta ...
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.