Jaksi přirozeně se počítá s tím, že počet porodů a počet dětí je shodný. Někdy tomu tak není jako u nás. V konversaci to pak způsobuje ticho, různě dlouhé podle otrlosti mluvčích... "Jak se kluci těší na sestřičku?" "Prvorozený syn se těší moc, druhorozený zemřel..."
Pokračování ke článku Návrat s prázdnou náručí.
Těhotenství probíhalo stejně jako ta dvě předchozí a přeci úplně jinak. Krom nespavosti, provázející jiným stavem vždy, jsem neměla žádné problémy. Jen všudy přítomný strach, který jsem z předchozích těhotenství neznala. Na začátku strach, jestli se mimko udrží, později jestli se všechno vyvíjí jak má, pak jestli má v pořádku srdíčko, atd.
Přirozeně jsem změnila doktora, který se mě na počátku těhotenství ptal, jestli chci ujišťovat o tom že vše bude v pořádku a zachoval se přesně podle mého přání. Trpělivě odpovídal na všechny mé otázky a pokaždé, když jsem u něj byla, mi mimko ukazoval na ultrazvuku.
V šestnáctém týdnu jsme jeli na ultrazvuk do Genetu (je tam jeden ze dvou nejlepších v republice). Noc předtím jsem nespala a pokoušela se nepřemýšlet. Vzali jsme sebou našeho prince, kterému jsem chtěla prvně ukázat budoucího sourozence. Přijal nás mladý doktor, který napřed zkontroloval, že je vše, jak má být a jen tak mezi odbornou termnologií, kterou diktoval sestřičce, se zeptal: "Víte co nosíte?" Řekla jsem, že nemám nic potvrzeného, ale myslím si, že holku. Aniž spustil oči z obrazovky, roztomile pravil: "Jasně, je to baba!" Zadrhl se mi hlas, když jsem upozorňovala našeho prvorozeného: "Podívej, sestřička..."
Vrátil mě na zem: krátce koukl na monitor a pravil: "Je dost rozmazaná."
Už si ani nepamatuji, kolikrát jsem byla na odběru krve. Každopádně si mě sestřičky už pamatovaly jménem.
Napřed to vypadalo, že se mimku bude na svět chtít dřív a když jsme se na to začali připravovat, rozmyslelo si to: od 34.týdne jsem jezdila do Motola. Personál ochotný, služby technicky i lidsky na výši a jediné, co mi vadilo, byla dlouhá doba strávená v čekárně.
Nejednou jsem do nemocnice přijížděla v devět a zpět odjížděla ve dvě. A tak dny těhotenství ubíhaly a já se pokoušela stresovat co možná nejméně.
Samostatnou kapitolou jsou "dobře míněné rady."
Nejsem žádný agresor, ale mnohokrát jsem měla chuť milého radila nakopnout tam, kam slunce nesvítí, jakmile jsem slyšela věty typu "já bych udělala/nedělala..." Měla jsem co dělat, abych nezačala nahlas řvát. Poznámky typu "že to se stává" nebo že jsem si "prožila těhotenství se špatným koncem," "vím, jak ti je," byly jen další podobné perličky - debilní, debilní a debilní. Nikdy jsem nepochopila, proč člověk tvrdí, že s jistotou ví, co ten druhý cítí. Já tuhle schopnost mám hodně rozvinutou, ale nikdy bych si nedovolila nic takového říct matce, které umřelo dítě. A to přestože nám umřelo. Je to něco tak hrozně intimního, tak ryze soukromého, že NIKDO neví, jaké to je.
Nechtěla jsem znovu rodit na Kladně. Stejné místo, stejný personál (s jehož přístupem jsem spokojena příliš nebyla). A tak jem se domluvila v Praze.
Mimko si vzpomnělo zhruba v poledne. Začaly mi nepravidelné, ne příliš bolestivé stahy a pamětliva rad lékaře "Okamžitě přijeďte, je to třetí porod" jsme sedli do auta a jeli. Doktor mě prohlédl, oznámil, že nejsem otevřená ani na centimetr a že by bylo lepší vrátit se domů. Bydlíme od Motola kousek a doma je líp než v nemocnici, tak proč ne. Po čtyřech hodinách už jsme jeli znovu, stahy byly pravidelnější a intenzivnější. Další prohlídka a další odeslání domů: "Maminko, ještě máte čas, vy ale nějak spěcháte."
V deset už jsem toho měla dost a jeli jsme po třetí. Než jsem přišla na řadu a než mě natočili a poslechli mimko, byla skoro půlnoc. Stahy už jsem měla zhruba po pěti minutách. Proto jsem na doktora koukala dost nevěřícně, když mi tradičně navrhl, že bych měla jet ještě domů. Oznámila jsem že "Opravdu už ne! Zůstanu tady. Nechci rodit v autě někde mezi Kladnem a Prahou". A tak jsem ještě zhruba půl hodiny čekala s dalšíma funícíma maminkama až na nás přijde řada a až si mimka vzpomenou, že už je opravdu ten správný čas.
Jediná věc, která se mi za celý pobyt v nemocnici nelíbila, byla sestřička, která mě upozornila, že si přece musím vzít kalhoty a nesedět tam jen v košili (dlouhá pod kolena), protože by to ostatní tatínky mohlo pohoršit. No byli tam další dva - oba světlezelení z pohledu na své drahé polovičky funící jako lokomotiva a s omačkanýma rukama, jak jim je ony silou hodnou kováře drtily. Přestože jsem si byla jista, že kdyby tam prošla nahá striptérka, ani by si toho nevšimli, nedohadovala jsem se a mezi stahy se přioděla. Spíš abych nepohoršovala sestřičku.
Kolem půl jedné jsem šla do vany. Voda měla kouzelný účinek na mě, a jak se ukázalo, i na mimko. Když mě přišla vyšetřit sestřička za necelých dvacet minut, s milým úsměvem mi oznámila: "Epidurál nestihneme. Rodíme". A najednou to bylo honem, honem, přejděte si, ať nám neporodíte ve vaně, to tady z bezpečnostních důvodů neděláme... Kdybych mohla, kopnu ji. "Honem" při dvouminutových kontrakcích? Jasně - není nic snazšího. Dvakrát jsem zatlačila a Terka byla s námi.
Hned ji dali do inkubátoru, dělají to tak prý se všemi miminky, kvůli teplotním rozdílům v bříšku a mimo něj ("trochu dopéct").
A leželi jsme a povídali a bylo nám prima.
Pustili nás po pěti dnech. Zase jsme čtyři. Terka je mimko za odměnu: i když se umí pěkně ozvat, většinou je to sluníčko. Píská jako delfín a směje se hluboce jak námořník.
Od návratu z porodnice kojím dvakrát za noc.
Před pár dny ji bolelo bříško a tak v noci nespala a plakala. Ležela na mně, konejšila jsem ji a v duchu (aby mě neslyšela) jsem si říkala: "Ráda s tebou budu vzhůru každou noc až do konce svého života...
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.