O sněhu a slušném vychování

Dalo by se o těch dnech říct, že nebýt sněhové vánice, která nám zafoukala cestu tak, že se jí musel sněžný pluh věnovat natřikrát, abychom se dostali pro nezbytný romadur, Vincentku, Panzani, Colgate, husí játra, fixinelu, kočičí granule a olivy s ančovičkami a nebýt toho, že se nám po týdnu vrátil nezvěstný kocour (už dávno oplakaný a do našeho soukromého urnového háje s pietou a za zvuku Lennonova Imagine uložený ke svým předkům), nic významného se vlastně ani nestalo.

Tím zmíněným kočičím navrátilcem byl náš oblíbený mourovatý kocour Noblesní Dráp. Jmenuje se tak proto, jelikož je to nějaký druh zvlášť vyšlechtěného kočičího lovce, který si svou kořist napichuje na dráp a pak ji elegantně vsune do tlamičky. Jedná-li se o myšku, drobky ani nepořádek nenadělá. Jedná-li se o kousky rohlíku, rozmočené v mléce, stav podlahy v kuchyni je po takovém kočičím stolování tristní.

Ještě před čtrnácti dny jsme jej za tento výkon častovali přívětivým slovem, jako „Zmiz, bestie, děláš jenom svinčík“ a podobně. Leč doba se změnila a v tyto dny hájení má pro něj každý člen rodiny laskavé slůvko, pohlazení a tajně piškotek či kousek sleziny. Ve světle této skutečnosti přemýšlím, že bych se na pár dnů taky ztratil.

Dál nebyly ty dny už asi ničím zvlášť zajímavé. Snad jen ještě tím, že jsme jeden den večer byli se ženou na koncertě. Tři chlápci hráli na akustické kytary, zpívali a čtvrtý tloukl na zvláštní bicí bednu. A já měl pocit, že takhle nějak budou v nebi zpívat andělé těm, co měli rádi Queen, Led Zeppelin, Hendrixe, Rolling Stones, Fleetwood Mac, Erica Claptona, Hotel California a další krásu muziky konce minulého století.

Třešnička na dortu toho večera ale na nás kupodivu nečekala na koncertě, jak jsme se s manželkou mylně domnívali, ale teprve až po něm. Nejstarší syn (17) si čerstvě (asi týden) udělal známost (první), šel si s dívkou svého srdce někam sednout na kus řeči a věci související a já jsem jim slíbil, že je po koncertě odvezeme domů. Trošku jsem byl samozřejmě zvědavý, jak si krev mé krve stojí v úspěšnosti navazování perspektivní známosti za účelem zachování rodu.

Syn i jeho slečna nastoupili v dobré náladě, děvče jsme s manželkou v půlnočním šeru ohodnotili jako hezké, milé a sympatické stvoření (má vkus ten chlapec, to se musí nechat). A zdálo se, že ona slečna je i slušně vychované děvče. Protože když jsme ji odváželi domů, zeptala se bezelstně, zdali s ní může Vojtík jít spát. K nim domů. Ve vší počestnosti. Nikam na hotel. Abych nebyl za blbce, pravil jsem, že samozřejmě ano. Ale na druhou stranu, že na některé věci netřeba příliš spěchat. A jen tak mimochodem jsem dodal, že Vojta má dnes službu a musí ještě v noci naložit do kamen. Aby nevyhaslo, protože mrzne. Slečna souhlasila bez odporu a naléhání, což bylo milé.

Holt, slušné vychování je slušné vychování, to se hned pozná. Ale co si v tu chvíli o nás myslel náš syn, na to jsme se s manželkou pro jistotu raději diplomaticky nezeptali. Člověk nemusí vždycky vědět všechno, že?