Čistota půl zdraví

Sníh jsem dnes ani včera na listu přezimujících zemědělských plodin nenašel. Ale našel jsem jiný důkaz tichého, leč smrtícího přeletu Sněhové královny nad ptačím hnízdem. Na zápraží před naším domem bývá odkladiště myší, rejsků, syslů, krtků a neopatrných vrabců. Vyrovnává je tam do řady kocour Míša, jinak též zvaný Noblesní dráp. Říká se mu tak proto, protože nepojídá pokrmy z misky jazýčkem nebo tlamičkou, ale prohlédne nejprve bedlivě živočišnou bílkovinu v rendlíku a pak vybrané kousky napíchne na dráp své tlapky a s noblesou sobě vlastní vetkne lahůdku mezi vražedné zoubky. Ne, že by Míšovi myška nechutnala. Ale ze zkušenosti dobře ví, že hmotnost myšky před práh položené, se nerovná hmotnosti masíčka z vděčnosti páníčkem do misky vložené. Ta bývá vždy mnohem větší.

A tak i teď položil na práh výsledek svého nočního lovu. Tentokrát ovšem narozdíl od hlodavce nepotěšil. V noci se citelně ochladilo. Myšky se zavrtaly ještě hlouběji, ale ptactvu nebeskému prochladly nožky a křidýlka. Čehož využil kocour a handicapovaného protivníka ze zálohy napadl. A tak jsme si ráno mohli zblízka prohlédnout krásného drozda, kterého obvykle zrána a navečer slyšíme ve větvích pěkně zpívat. Ještě, že to není jediný exemplář v našem revíru. Míša sice nechápavě hleděl, proč není oslava jako obvykle, když doručí kořist, ale jsou věci mezi nebem a zemí, které malá kočičí hlava nepojme. Trest nepřišel, protože příroda je příroda, ale pochvala v podobě uzené slaniny taky ne. Tentokrát se podávalo jen mlíčko. A ředěné.

Nakonec mi trochu vylepšily náladu dvě zprávy z oblasti vědeckého výzkumu. Když jsem byl malý, bydleli jsme v malém domku s dědečkem a babičkou a prasátkem a zahrádkou a dvorkem. Na dvorku jsem se nejraděj babral v písku a hlíně a dokonale se pokaždé zprasil, jak už to malé děti umí a mají ve zvyku. Maminka lomila rukama, hnala mě pod kohoutek a brala na mě jádrové mýdlo s jelenem. Dědeček jí říkal: „Nechte ho, matko. Čistota půl zdraví, špína celé“. Leč maminka si nedala poradit a vyprovodila mě i dědečka do patřičných mezí. Až nyní prestižní vědecký časopis Nature Medicine zveřejnil odbornou studii Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Diegu, která dokazuje, že drobná špína dětem nejen neškodí, ale naopak posiluje imunitu. Až půjdu o Vánocích dědovi zapálit svíčku na hrob, řeknu mu, že měl pravdu. Určitě ho to potěší.

I při čtení druhé vědecké studie jsem lehce posmutněl. Ani zde nebyla výchova mé maminky podle současných badatelů nejideálnější. Vštěpovala mi totiž zásadu, že se mám ženám vždy dívat do očí a rozhodně ne tam, kde mívají na krku náhrdelník či diamantové přívěsky. A já se pak po letech dozvídám, že doktorka Karen Weatherbyová z Frankfurtu, zabývající se gerontologií, oborem zkoumajícím problémy stárnutí organismů a chorobami, které stárnutí způsobují, zjistila, že pohled mužů na ženská ňadra má na zdraví stejný vliv jako intenzivní cvičení. Podle výzkumného týmu prý několik nenápadných pohledů denně snižuje riziko infarktu a mozkové mrtvice až na polovinu. Celkově se tak život muže může prodloužit o čtyři až pět let. Tak teď přemýšlím, jestli budu vzhledem ke svému věku ještě vůbec schopen dohnat zpoždění, způsobené tím, co mi maminka v mládí neřekla a až dnes fundovaná věda odkryla v celé nahotě. Mohl bych se možná aspoň pokusit to napravit u našich synů. Vašek sice strávil víkend u svého děvčete, ale kdoví, jaký má ten nevinný chlapec přehled o posledních výzkumech. Co jestli i on nic neví o vědeckých pohledech správným směrem?