Přiznám se, že jsem nikdy nebyl příznivcem jakéhokoliv škatulkování, nicméně právě skupinkování je poměrně typické právě pro školní prostředí.
Přiznám se, že jsem nikdy nebyl příznivcem jakéhokoliv škatulkování, nicméně právě skupinkování je poměrně typické právě pro školní prostředí. Vždyť i samotná školní stupnice, ať již tedy v intervalu ´1-5´ , či později u odrostlejších studentů ´A-F´ je toho názorným dokladem. Učitelé tak mají často jednotlivé žáky zafixovány jako například "jedničkáře" či "čtyřkaře", ale také "snaživce" či "lenochy", anebo třeba "hodné" a "zlobivé". Různé skupinky a příslušnost k nim se utváří také mezi samotnými žáky či studenty.
Já se však ve svém článku pro změnu zaměřím na učitele, v jejichž řadách určitě nalezneme lidi takříkajíc na svém místě, pateticky řečeno zrozené pro dané povolání, kteří jsou schopni vnitřně obohatit a v kladném slova smyslu ovlivnit své žáky. A pak tu zákonitě máme ty horší, kteří toho naopak dokáží hodně zkazit. Samozřejmě mezi tím najdeme průměr či šedou zónu. Tak, jako je tomu asi u kterékoliv jiné profese.
Jsem takřka přesvědčený o tom, že asi každý z nás má ve své paměti a vzpomínkách uloženého alespoň jednoho, ale možná mnohem více kantorů, ať už z toho či onoho pólu, na které se zkrátka nezapomíná. Třeba by se někteří z těch "nezapomenutelných" do žádné níže uvedené skupinky vůbec nehodili. Přesto si myslím, že v nich některé z paní učitelek či pánů učitelů, ať už svých, anebo vašich dětí, zcela jistě poznáte.
Učitelé ze "staré školy" povětšinou nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy byly ještě povoleny fyzické tresty. Do omrzení opakují svou tezi o tom, že žáci jsou rok od roku horší. Potrpí si na mnohdy až přehnanou disciplínu ve třídě a styl jejich výuky bývá označován za frontální (zjednodušeně řečeno učitel vykládá, žáci jsou pasivní). Problémy s příslušníky "staré školy" mají zejména studentky s obarvenými vlasy či nalakovanými nehty, stejně jako žáci s extravagantnějšími účesy či moderním oblečením. Reprezentanti "staré školy" zejména nesnášejí, když žáci chtějí o jakémkoliv tématu diskutovat. Jejich pozice v rámci učitelského sboru však bývá relativně pevná, i když progresivnější učitelé si o nich myslí své, což si však jen zřídkakdy dovolí dát najevo. Důležitá poznámka: příslušnost k této skupině nemusí být vždy dána věkem kantora, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Skupina učitelů, která učí z přesvědčení a svoji práci vnímá jako poslání. Lze se s nimi setkat zejména na prvních stupních základních škol, nicméně jejich výskyt je pozorován napříč celou vzdělávací soustavou. Zajímají se i o mimoškolní záležitosti svých žáčků a hodně také dbají na spolupráci s rodiči. Pokud se jich zeptáte na to, jaké jsou dnešní děti, dá se u nich očekávat odpověď typu "děti jsou pořád stejné, jenom prostředí okolo nich se mění". Idealisté to mají ze všech skupin učitelů patrně nejtěžší, protože o své práci nejvíce přemýšlejí a jsou tak nejvíce vystaveni riziku vyhoření a podobně. Navíc různých vlivů, které mohou učitele-idealisty o jejich ideály velmi záhy nebo naopak systematicky připravit číhá nemalé množství.
Často jsou velmi erudováni ve svém oboru, nicméně pro žáky někdy spíše představují objekt posměšků. Mimoňové se vyznačují svou nepraktičností a působí jako by si žili ve svém vlastním světě. Jejich poznávacím znamením je neschopnost rozpoznat začátek a konec vyučovací hodiny, stejně jako nutnost odvrátit svůj zrak od tabule směrem ke studentům, kteří pro "učitele-mimoně" často představují více či méně rušivý element pro jeho výklad, do kterého je schopen se zcela ponořit. Pokud jde o známkování, v některých případech dokáží zhoršit studijní průměr, neboť žáci se těmto učitelům mohou zdát neskutečně hloupí, anebo naopak zlepšit v případě, že se jim nechce pro ně zbytečným opravováním testů ztrácet čas. Povedeným představitelem učitele-mimoně je Jan Šťastný alias chemikář Ctirad Volejník v seriálu Gympl.
S učiteli-odborníky se nejčastěji setkáme od střední školy výše. Jejich motivace pro učení bývá různá - přivýdělek, zpestření, přátelská výpomoc, seberealizace... Vedle výuky, kterou většinou neprovozují na hlavní pracovní poměr, se věnují práci související s oborem, jenž vystudovali. Směrem ke svým žákům dokáží být značně skeptičtí a kritičtí, a to i z toho důvodu, že jsou schopni zřetelně vidět nesoulad mezi úrovní znalostí studentů a požadavky vycházejícími z praxe. Jejich přístup k výuce se do značné míry odvíjí od toho, zda cítí ze strany studentů zájem o danou látku. Svými kolegy z učitelského sboru jsou převážně respektováni, neboť danou problematiku znají i z praxe, naproti tomu však mohou narazit u svých nadřízených, a to vzhledem k tomu, že u učitelů-odborníků nemohou ředitelé počítat s přílišnou servilitou, kterou někteří z nich skrytě či zjevně vyžadují.
Létající učitelé nedisponují nadpřirozenými schopnostmi, jak by se možná mohlo dle názvu zdát. I když tak trochu přeci jen zvládají téměř nemožné. Mají totiž velké množství různých úvazků na různých školách. "Létající učitelé" se vyskytují především v terciárním stupni vzdělávání. Pro některé učitele z této kategorie se tak učení stává relativně dobrým byznysem, na druhou stranu ne u všech je finanční efekt hlavním motivátorem. U studentů si povětšinou získají patřičný respekt, protože svému oboru rozumí. Na druhou stranu však na ně studenti někdy nadávají, neboť je téměř nemožné je zastihnout, třeba i v jejich určených konzultačních hodinách. Úspěchem u létajících učitelů je, když do týdne studentovi odpoví alespoň holou větou na email. O osobním přístupu ke studentům se také logicky příliš mluvit nedá.
Jejich hlavním mottem a cílem je být oblíbenými a populárními u studentů. Nejvyšší zastoupení mají mezi mladými učiteli, ale není to pravidlem. Poznávacích znamení je možné nalézt celou řadu - zužování školní stupnice např. na jedničku až trojku, přičemž dostat trojku je možné prakticky jen při totálním bojkotu; diskuse se studenty o tématech jako legalizace marihuany či eutanázie v předmětech s tím absolutně nesouvisejícími; až nezdravě přátelský přístup projevující se například v tykání ze strany studentů (samozřejmě doplněné o dohodu "nemůžete mi tykat, když přijde na hospitaci paní zástupkyně"). Někdy bývají "popíci" na školních chodbách snadno zaměnitelní se studenty. Jejich role však může být výrazně pozitivní, avšak zejména v okrajovějších předmětech.
Bohužel i školství má své "Dr. Cvachy", kteří dodávají munici zastáncům hesla "kdo umí, umí; kdo neumí, učí". Jedná se o lidi, kteří k učení nemají prakticky žádný vztah, stejně tak nemají vztah ani k dětem, na nichž si někdy neváhají vybít svou frustraci z nenaplněného vlastního života. Z desítek, možná několika stovek učitelů, jež jsem měl možnost osobně potkat, bych zástupce této skupiny napočítal na prstech jedné ruky, maximálně obou rukou. "Učitelé-škůdci" jsou nebezpeční zejména v tom smyslu, že dokáží žákům školu znechutit až do té míry, že si dítě vytvoří ke škole a vůbec ke vzdělávání negativní vztah až odpor, což je nebetyčná škoda a většinou jen velmi těžko se pak vztah ke školnímu prostředí daří otáčet. A jak takové učitele poznat? Absence lidského přístupu, netečnost a zametání pod koberec jevů jako je šikana a podobně, zesměšňování žáků, nespravedlivý přístup k žákům (pověstné "zasednutí si na někoho" je sice často jen oblíbenou výmluvou školáků, ale někdy také ne)…
Kdo by neznal Igora Hnízda? Právě ze skupinky "spravedlivých přísňáků" se často rekrutují ti učitelé, na něž se nezapomíná. Pro tuto kategorii je typické to, že jejich přínos je studenty oceněn až později. V průběhu studia často mezi oblíbené kantory nepatří, případně se stávají oblíbenými postupně. Dokáží také překvapit, kdy řada spolužáků má zkušenost, že nejpřísnější a třeba i obávaní učitelé jsou v kritických chvílích (při maturitě, při řešení kázeňských přestupků) těmi, kdo studenta podrží, zatímco učitel tvářící se jako žákův kamarád dokáže dotyčného bez mrknutí oka potopit. Pozice "přísných, spravedlivých" v rámci učitelského sboru nemusí být a často také není právě komfortní, neboť si kvůli své zásadovosti dokáží nadělat trochu té zlé krve. Tato skupina učitelů sice dokáže zkazit studijní průměr, umí také jak se říká ´přitopit pod kotlem´, nicméně žák nebo student si od ní může kromě vědomostí vzít do života i nějaké to cenné poučení. Ač se to možná nezdá, takových učitelů není v českém školství zrovna málo. S ohledem na finanční ohodnocení a společenské postavení učitelů v ČR je jich možná až zázračně moc.
Autor je českým studijním rekordmanem.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.