Hliník stále nepřítomen, škola jede dál!

Kdopak by neznal postavu Hliníka z komedie ´Marečku, podejte mi pero!´, který byl stále nepřítomen, neboť se odstěhoval do Humpolce? Anebo přehnaně snaživého Hujera se svými švestičkami ze zahrádky? Přiznám se, že u většiny filmů mi stačí podívat se na něj jednou. U české komedie ze sedmdesátých let o zaměstnancích fabriky, kteří si potřebují zvýšit kvalifikaci ve večerní škole, však nepohrdnu ani dvacátou reprízou. Některé hlášky z tohoto nadčasového a legendárního filmu jsou tak notoricky známé, až zlidověly.

Postavu otravného snaživce Hujera asi není třeba podrobněji představovat

Docela známá je také informace o tom, že fiktivní postava Hliníka se v "jeho" Humpolci dočkala pamětní desky i muzea zvaného "Hliníkárium". Možná ale není až tak všeobecně známo, ve které škole se slavná komedie natáčela. Na rozdíl od filmu se ve skutečnosti nejedná o průmyslovku, ale o jednu z pražských středních ekonomických škol, a to Obchodní akademii v Dušní ulici. A právě tato škola aktuálně slaví své 60. narozeniny!

Zajímavostí spojených s "ekonomkou v Dušní" je ale mnohem více než jen skutečnost, že se objevila v jedné z nejoblíbenějších českých komedií. Tak například: škola je situována prakticky pár kroků od Staroměstského náměstí a v jejím nejbližším okolí doslova dýchá historie. Dlužno dodat, že historie mnohdy pohnutá a temná, ale o to více poučná. Samotná budova školy se nachází v místě bývalého židovského ghetta, jež prošlo na přelomu 19. a 20. století rozsáhlou demolicí. Před více než sto lety tak byla postavena tzv. ´c.k. vyšší reálka´, z níž se v padesátých letech stala obchodní akademie. Duch minulosti z ní jistě nezmizel, to by v ulici pojmenované "Dušní" ani dost dobře nešlo, škola však samozřejmě žije přítomností a plány do budoucna.

Tradice je jistě cennou hodnotou, ovšem jen s ní by při současném boji o studenty jakákoliv škola jen těžko vystačila. Čím láká zájemce právě ta, jež slaví své kulaté výročí? V první řadě svými obory. Dnes to již není pouze klasická obchodní akademie, nýbrž nabízí i studium v oboru ekonomické lyceum a také jako jedna z mála ekonomických škol i obor informační technologie. Pestřejší výběr zaměření studia tak přispívá i k novému trendu. Zatímco dříve byla ve třídách značná převaha děvčat, v současné době se poměr dívek a chlapců v podstatě vyrovnává. Na obchodní akademii Dušní se také dlouhodobě daří disciplínám zpracování informací (jinými slovy, grafickým předmětům). Řada jejich studentů reprezentovala nejen školu, ale i Českou republiku v různých soutěžích a mistrovstvích. Každého samozřejmě soutěžení a poměřování sil neláká, téměř každý člověk však v dnešní počítačové době ocení, když nemusí na klávesnici hledat písmenka, což v případě absolventů této školy téměř nehrozí. Spektrum nabízených aktivit, ať už v rámci výuky, anebo volného času, tímto ale zdaleka nekončí. Na své si přijdou třeba také studenti, kteří rádi sportují, fotografují, dokonce i umělecké duše skládající básně. Dlouhé tradici a značné oblibě se na škole těší četné zahraniční výměnné programy.

V každém případě, šedesátka již stojí za pořádnou oslavu, ale vedle toho je namístě i určité ohlédnutí či zavzpomínání. A jak své jubileum oslavila OA Dušní? Slavnostním koncertem v kostele, jehož hlavními protagonisty jsou současní studenti školy. Vydáním sborníku mapujícího celých šedesát let fungování školy. Setkáním bývalých i současných učitelů, jakož i absolventů s nimi. Ve zmíněném sborníku se například dočteme, že "za těch šedesát let se na naší škole vystřídaly tisíce studentů. A není výjimkou, že sem postupně zamířily tři generace jedné rodiny".

Během šedesáti let se změní mnohé - jak v životě člověka, tak i v životě školy

Jedním z oněch tisíců studentů, dnes již tedy absolventů, jsem i já. V mém případě tedy nešlo o podědění rodinné tradice. Upřímně řečeno, více než cokoliv jiného tenkrát, před patnácti lety, zapracovala spíše náhoda a shoda okolností. Zpětně jsem tomu rád, neboť jsem byl na "své" střední škole spokojený a v mnohém mě obchodní akademie v Dušní pozitivně nasměrovala. Samozřejmě na určité hodiny a předměty jsem se těšil více, na některé méně. Na některé profesory určitě ani v budoucnu nezapomenu, jiní třeba ve mně takovou stopu nezanechali. Ale tak už to zkrátka bývá. V každém případě bylo moc fajn přenést se ve vzpomínkách o nějaký ten rok dozadu, ačkoliv obvykle akce, na nichž se dá předpokládat zvýšený výskyt nostalgie a sentimentu, popravdě příliš nevyhledávám.

Osobně bych pak škole popřál další generace studentů a absolventů spokojených nejen se studiem, ale také především následně spokojených v životě.

Autor článku jako čerstvý maturant (2003) a nyní

A jak vy vzpomínáte na školní a studentská léta? Jste v kontaktu se svými bývalými spolužáky či učiteli? Jste rádi, že už máte sezení v lavicích za sebou, anebo byste nejraději vrátily roky, kdyby to šlo? Zná někdo z vlastní zkušenosti, jaké je to znovu usednout do školních lavic po mnoha letech, stejně jako hrdinové v úvodu zmíněného filmu ´Marečku, podejte mi pero´?