Re: Síla...

Řeknu to ještě jinak. Myslím, že kdybych neměla hlídací babičku a ještě i slečny na hlídání, tak by byl syn celkem chudák. Ne že bych ho bila - nejsem na to ten správnej typ, mě máma řezala jako psa a mám k tomu silnej odpor - ale asi by věčně tvrdnul doma, protože bych neměla nervy ho každej den venku krotit. On je skutečně dost poděs - teď byl dva dny v soukromých jesličkách, protože mi vypadlo hlídání a musím pracovat, a nešlo to přehlídnout. Bylo to první, co na jeho adresu vychovatelky řekly. :o)
Takhle je to úplně o něčem jiném, když jsem s ním sama, tak se mu věnuju dost intenzivně, ale každej den bych na to prostě neměla nervy. A představa, že ho sebou musím vláčet po úřadech, po pracovních jednáních nebo po mých doktorech, to je dost šílený. Stačilo, když jsem s ním nedávno byla u své doktorky; šli jsme z očkování, já měla zánět středního ucha, bylo mi poměrně blbě a u doktorky v čekárně dvacet lidí. Naštěstí je to manželova známá, takže jsem sestřičce jenom řekla o recept a bylo to vyřízené poměrně rychle, ale u jinýho doktora bych musela čekat hodinu a to by bylo maso. Jednou byl se mnou na imunologii, když jsem chodila na vakcíny, po kterých musíte půl hodiny sedět v čekárně a máte být V KLIDU. Honila jsem ho po chodbách, lezl do všech dveří, každýmu ukazoval autíčka, otvíral dveře, probíhal mezi lítačkama... nechtěla bych to zažít podruhý.
Takže Janu docela chápu. Na jejím místě bych se v takhle vypjaté situaci možná taky neudržela...