Re: pre Sylviu

Proboha, ZuziP, vždyť to je pořád dokola! Já se odpovědi nevyhla, jenom jsem ti chtěla ukázat, že tvoje otázka je, s prominutím, blbá. Bavíme se přeci o akutním zvládnutí situace - pokud dítě plácnutím zklidníš a můžeš s ním bezepčně přejít, jsi na tom líp, než když třeba jako těhotná s břichem pod bradu vláčíš v náručí dvouleté dítě, které ječí, mlátí kolem sebe rukama, kope kolem sebe nohama, mrská se, ty sem tam nějakou chytneš do obličeje, sem tam tě kopne do břicha, sem tam ti z toho křupne v zádech, nevidíš pořádně na auta kolem sebe... BOže, jak já v tu chvíli záviděla kamarádce, která plácnutím přecházení opravdu vyřešila a nemusela se neustále s dítětem rvát. Ne, příště nenechala dítě přecházet samotné, příště se prostě její dobrovolně chytlo za ruku. Moje by to neudělalo, tak jsem ho neplácla. Na její to fungovalo, vyřešila tím rvačky při přecházení (taky se její dítě nechtělo přenášet).

NIkdy jsem netvrdila, že obecně vzato plácnutí přes zadek je lepší řešení, než jiné. A popravdě řečeno při čtení tvojich a Sentiných příspěvků se docela bavím - rozesmívá mě představa, jak jste přesvědčené, že jenom vy, neplácačky, se s dětma bavíte a vysvětlujeme jim věci, mezitím co my ostatní své děti bez rozmyslu za všechno třískáme, chudáci děti ani netuší, za co jim rána přiletěla, natož aby věděly, jak teda tu situaci zvládnout správně... tak nám tady vysvětlujete naprosté základy výchovy, jakože s dětmi třeba mluvit, vysvětlovat jim věci atd. :o)))))

Jinak jak už jsem psala, článek považuju za hezké shrnutí obecných zásad výchovy, ale už článek neřeší, co dělat v případě, že to tak jaksi nefunguje samo o sobě.

S.