Re: Pre Miladu

Nechtěla jsem se vměšovat, ale nedá mi to :o) Jak Senta psala o spokojeném a spolupracujícím dítěti, musela jsem se začít chechtat :o) Ono totiž přesně ty argumenty, které ona sem píše, jsem jako školák na rodiče používala taky :o)))) OK, jsou to chápaví lidé, ustoupili mi. Výsledek? He, he, zvýšený počet poznámek - tu jsem zapomněla vypracovat úkol, tam jsem zapomněla, že si máme přinést nějaké pomůcky, sem tam doma zůstala nějaká učebnice... A jediný, kdo z toho měl nervy, byli rodiče - já je tehdy nechápala, protože jejich řeči o dvojce z chování, nedostání se na školu a špatném uplatnění v zaměstnání šly mimo mne. V podstatě odložení nepříjemných věcí na pozdější dobu neznamenalo, že je budu ochotně a s radostí vykonávat, naopak. Byla jsem ještě víc napružená, že ZROVNA TEĎ, když jsem s hraním v nejlepším, musím přestat a jít dělat něco nepříjemného. "V nejlepším" jsem samozřejmě byla až do okamžiku, než jsem musela jít spát ;o) Aha, a ještě - zapsat si nějaký úkol do notýsku byla činnost vyžadující velkou energii, takže jsem si dělala poznámky na ruku. No a samozřejmě - čím později jsem se k vypracování úkolu dostala, tím menší byla šance, že ještě rozluštím, cože jsme to za úkol vlastně měli :oD

No nic, Miladě jsem neporadila, ale zato jsem si ráda zavzpomínala na časy minulé... a moc doufám, že děcka budou spíš pečlivky po manželovi, než aby byli po mně :o))))

S.