Co to znamená být na mateřské dovolené aneb kdo má právo si dovolovat?

Pod vlivem věrohodně vyhlížejících knih, maminek roztomile se sklánějících nad kočárkem, jsem nabyla dojmu, že mateřská dovolená má doopravdy hodně věcí společných s tím, co většina z nás prožívá v letních měsících. Bohužel už se člověk nikde nedočte onoho významného varování, že pokud chcete vyzkoušet, co mateřská dovolená znamená, zkoušet můžete, ale bez záruky na možnost tento stav změnit. Řečeno jednoduše - zkoušej, ale nečekej, že se můžeš hned tak bezbolestně vrátit k původnímu stavu milého rozhodování.

Vše začalo opravdu "nenásilně" - porodem. Zpětně si říkám, že to je to opravdu nejmenší. Protože poté vše začne a jede. Nakrmit, přebalit, ošetřit, vykoupat, uvařit, uklidit. Při dvou či třech dětech si připadáte dobře a smysluplně vytížená mnohem lépe, protože v mezipauzách, kdybyste se opravdu chtěla nadechnout, máte "možnost" postarat se o ty druhé. A to nemluvím o tom, že úspěšnost mateřství se posuzuje podle toho, jestli už umíte chodit na nočníček, jestli už umíte sami papat a co už umíte zabrebentit.

Během několika měsíců jsou tytam vaše představy o nastrojeném miminku, kočárku jako ze škatulky a nažehlených sourozencích, kteří způsobně jdou podle vás, v nejhorším případě se přidržují zlehka kočárku. Realita vypadá tak, že miminko řve jako tygr, přestože mu podle vás nic ke štěstí nechybí. Kočárek je jedna velká obložená houska, protože jen tak mimoděk veze dvě plně naložené nákupní tašky, igelitku plnou hraček na pískoviště a všechny svršky, která odložila vaše starší dítka. A vaši drobečci naprosto odmítají jít nejen za ruku s vámi, ale i vedle vás, protože jejich zájmy jsou naprosto jinde. Pokud lze slovy vyjádřit váš vnější vzhled, vypadáte jako dobře vařená hruška. Pot stíráte z čela, když se snažíte dohnat vašeho prvorozeného, který právě uviděl pejska a chce se přátelit. Oblečení máte tak trochu pošlapané, jak jste jej chránila před tou menší dogou vlastním tělem a nesla jeho patnáct kilogramů, zatímco druhou rukou jste tlačila kočárek. O vašich vlasech by se dalo říci - velmi avantgardní, co by za to dala jiná modelka (vy však máte o patnáct kilo a tři děti víc, ale to je jen detail). O vnitřním rozpoložení vaší osoby by se dalo říct - na mrtvici.

Plna naděje, že se vše zlepší, když dojedete k pískovišti, upustíte dítka doprostřed báboviček a třetímu nemilosrdně vstrčíte dudlíka a začnete houpat. Sláva bude pauzička, ale to už slyšíte z pískoviště jinou maminku jak říká, to nemůžeš chlapečku. Podíváte se na svou dceru a vidíte, jak ostatním dětem sype písek do vlasů. Sbohem lavičko. Po zbytek milé dopolední procházky stojíte u pískoviště a vysvětlujete dítku co smí, co ne a jak se vlastně dělají ony bábovky, kvůli kterým jste přišli.

Vaše slovní zásoba se pomalu, ale jistě mění k nepoznání. Vyjadřujete se většinou jednoslabičně, rozvinutým souvětím jsou pro vás dvě slova a kupodivu děti jsou vaší mluvou nadšeni. Manžel už méně. Zdá se mu podivné, že ho prosíte o sklenici vody slovy brm, brm a jídlo mu podáváte se slovy - papů.

Každý večer poté co uložíte všechny drobečky, sednete před telku a nepřítomně hledíte před sebe. "Ušlechtilý" seriál o neutěšené lásce a nenaplněném mateřství, tiše šumí pokojem a vám připadá adekvátní vašemu inteligenčnímu rozpoložení. Podíváte-li se na sebe před pár lety, hrdě jste se stavěla za feministická hnutí a považovala se málem za intelektuálku. Dnes jste ráda, když si během televizní soutěže vzpomenete na dílo vašeho nejoblíbenějšího spisovatele.

Udržet se přitažlivá, neupadat do stereotypu, aby vás manžel nepovažoval za vybavení domácnosti, to jste brala jako samozřejmost. Současné legíny ušpiněné pacholíkem, triko vytahané ke kolenům od vašeho mazlíčka, vlasy do culíku, který však poznáte pouze vy, pleť mírně povadlá (no, vždyť jste nespala pět hodin bez přerušení pouze šest měsíců, to je ta další krása mateřství - kojení), jsou denní realitou. A pak, když vaše drahá polovička přijde z práce a spočine na vás ostřížím zrakem, cítíte se nesvá. Když však konstatuje: "Ty jsi měla náročný den, viď, miláčku!" Místo, aby vás onen zájem potěšil, hledáte zrcadlo a sleduje počet vrásek.

Druhý den ráno vstanete s předsevzetím, již nikdy více neupravená a večer opět uléháte s přesvědčením, že jednou - snad až vám na sebe zbude trochu více energie. Čekáte na to světélko na konci tunelu. Ono přeci musí přijít. BOHUŽEL, vaše okolí a hlavně jeho ženská část vás se zvláštním jiskřením pomstichtivosti (jinak to přeci nelze nazvat, když vidí, jak na tom jste) usvědčuje v tom, že pokud jsou děti malé je to to nejlepší, co si můžete přát. Malé děti malé starosti, velké děti velké starosti. To si nemůžete vůbec po celodenní honičce připustit, jinak by vás děti znaly pouze z nedělních návštěv v psychiatrické léčebně a děti, jak praví klasik, přece potřebují oba rodiče.

Co nás všechny matky na "dovolené" tedy drží nad vodou? Jeden den možná to, že poprvé slyšíme, že nás drobínek nazval mámou. Druhý možná to, že cítíte vidinu návratu do práce a toho, že i tato "dovolená" jednou skončí. Každopádně na tom, že zažíváte chvíle krásné i náročné zároveň, není zřejmě nic divného. Mateřství zřejmě není o bezproblémovosti, ale o neustálosti.

A už víte, proč se hovoří o mateřské dovolené?

Naše děti poprvé a naposledy v životě těch několik prvních let svého života mohou a nemusí. Ano. Ony jsou ty, co mají dovolenou, smí si dovolovat. A na nás matkách je, abychom jim to dopřály. Ať to stojí, co to stojí….