O knihách a jízdě v kočáře

Tak nějak na mne působilo šustění potištěného papíru. Prostě tiché odříkání tisíckráte přeříkávané modlitby. Šustím ráda a kdyby se někde prodával parfém s vůní nově potištěného papíru, asi bych neodolala. Co teprve ta slast, oddělit si sama některé strany v nové knize. Asi nemusím podotýkat, že ten den musel být čtvrtkem, když jsem se takto kochala. Zkusila jsem ten akt provést i s beruškami, ale ztrácí své kouzlo. Zkuste si vybírat knihu, být ponořena do jejího obsahu a přitom nechat sahat holčiny na nové knihy jejich "čistýma" ručkama, to se mi zdá barbarské. A přitom zajistit, že by se pro ně tak lákavého zboží nedotýkaly, prostě nedokážu. Ostatně, pokud se 3 času snažím o pravý opak, nechci v nich budit mylnou představu, že na knihy se smí pouze dívat z povzdálí.

Ale zpět k regálu plného dětského štěstí. Probírala jsem se tituly, na kterých jsem vyrostla. Zavzpomínala na všechny ty pejsky s kočičkou, Barbánka, Čtyřlístek, Pohádkového dědečka, Putování za švestkovou vůní, Fimfárum, Ladovy obrázky a pohádky české, německé, ruské. Bylo mi dobře, že je i dnes možné tyto knihy kupovat. Kdyby dnes vycházely pouze knihy nové a reedice se nenosily, bylo by mi líto, že dnešní děti jsou ochuzené o krásné postavičky a pohádky, které jsem v dětství znala já. Vyrostla jsem na okatých postavičkách Heleny Zmatlíkové a Honzíkovu cestu jsem možná milovala právě proto.

Vzpomínám si přesně na ten podvečer, kdy jsem sama poprvé dočetla svou první knížku -Vítka od Bohumila Říhy s ilustracemi Adolfa Borna a běžela se pochlubit mámě. Dodnes je ve mně ten pocit, když sklapnu poslední tvrdou stránku knihy a vím, že dokonáno jest, ten den je jiný. Vracím se k větám, které mne nadchly a musím je nechat ještě jednou zaznít, jako kdyby právě dnes měly šanci promlouvat tak nějak víc.

Vzpomněla jsem si na každou oslavu mých narozenin, svátku či vánoc a tvrdé obrysy mých dárků. Měla jsem pocit, že nemůže být tak těžké uspokojit mé dětské sny. Stačilo přece jen vykoupit knihkupectví. Teprve dnes mám pocit, že mamince dalo hodně práce a trpělivosti přesně mířenými střelami vybrat okruh knížek, které mne nasměrují. Pohádky, příběhy, knihy, za kterými neváhala odjet z našeho města a sjezdit tehdejší Prahu. Jak to bylo obtížné posoudit nemohu. Dnes jdu a pouze vybírám, co chci, aby mé dcerky znaly.

Asi jsem divná matka, ale mé holky prožívají normálně totalitní dobu. Pokud se jedná o cenzuru tištěného slova a výskyt neprošlých knih u nás doma, pak určitě. Je jedno, zda nakupuji já či babičky, tetičky, cenzuruji vše. Nezdá se mi nutné znát jména všech pokemonů, stačí, že je předříkávají jak modlitbu ve školce Majdini spolužáci, ještě mít ta beztvará tělíčka doma. Ne, děkuji.

A tak znovu -Krteček, Pejsek s kočičkou, české pohádky, vodníci a hastrmani, víly, draci, princezny. Základ je základ. U polévky či guláše jako u dětských knížek. Jako rána palicí mi však připadal regál s knihami o nějaké úžasně štíhlé, dlouhonohé blondýně s exotickým jménem, která měla problém. Její book s fotografiemi někde zapomněla a nebyla kvůli tomu přijata jako modelka. Až když ji uviděl mladý ředitel jiné modelingové agentury a její kamarádka Nancy jí pomohla se nalíčit, dobře to dopadlo (že by novodobý princ a princezna?!!!). Nejenom, že jsem si představila, kam bych asi tak mohla holčiny dohnat, když se zrovna nebudou té modelce podobat, o nereálném světě nemluvě. Uvědomila jsem si, že i u knížek, které jsem ráda měla, jsem jméno hlavního hrdiny, pokud bylo cizí a já nevěděla, jak se čte, pro jistotu ignorovala celou knihu a jen vizuálně věděla, že čtu právě o něm. Tady byla cizích jmen a hesel celá "zvláštní" kniha. Tak tenhle brak opravdu nepotřebujeme. Někdy mne překvapuje, že se najdou kupující.

Ale asi je to stejné, jako když my jsme na pískovišti celé špinavé, že jsme holčičky lze poznat možná pod lupou, protože máme tuny písku i v Ladině plíně a jiné dívčinky mají lakýrkové botky, šatečky a stojí tiše v povzdálí. Občas, když se přiblíží k písku, to když maminka zapomene a dívá se jinam, zavadí o písek a vzpamatující se mamka přispěchá setřít písečný prach z lakovek. I to je dětství. Já pro holky chci jiné. Snad svobodnější, plné pohádkových postaviček, tanečků u lidovek, špinavých kaťat z každého návratu z procházky a bot plných písku vysypaných na malé chodbičce.

Možná je to špatně. Zase vychovávám ženskou generaci "drvoštěpek" jako jsem já. Věřím, že nebudou jen schopny vést se v kočáře, ale umět si s grácií sobě vlastní sednout i na pryčnu dřevěného povozu. Možná je to něco, za co mi zrovna nepoděkují… Kdo ví….

Na druhou stranu, kolikrát se vezete kočárem a kolikrát přidržujete kola dvoukoláku….