O nevyužitém mateřství

Není tomu tak. Pouze vzdychám nad faktem, jaké jsou mé ranní (respektive dopolední) hodiny. Začnu oklikou, jak jinak.

Naše druhorozená - Terezka začala navštěvovat také mateřinku. Dalo by se říci, že úderem třetího roku jsem vyštvala své další dítě do náruče kolektivní výchovy. Faktem, je, že Terka do školičky chtěla už dobrý rok, záviděla Majdě a jejím největším přáním bylo dostat k vánocům batoh na záda, ve kterém by si přenášela všechny ty zástěrky, bačkůrky, pyžámka, no, prostě věci do školky.

Přání se jí sice splnilo, ale od školky ji dělilo dobrého čtvrt roku, než jí byly tři. Přežívala jen s obtížemi, pomalu jsme stříhaly metr. Dočkala se.

Oslavila své narozeniny, nějak v klidu přešla i to, že jí "šampaňské" opravdu teklo proudem, dárky převzala jen tak mimoděk, ale u nových bačkorek do školky se pozastavila doopravdy. To jsou ony. V těch půjde…

Celá zvážnělá se dívala, jak jí jednou v podvečer balím ten její batůžek, jak jí říkám, co kde má a jak sem má obléknout, až půjde se školkou ven. Vím, že mne neposlouchala, byla ve svém světě. Bohužel, já si potřebovala vyříkat své a ona trpělivě seděla a věděla, že tím nic nezkazí, když chvíli bude předstírat, že naslouchá. Majda i v jiné místnosti slyšela, co Terce říkám, a tak jsem alespoň zprostředkovaně měla pocit, že nakonec vše bude tak, jak jsem původně zamýšlela.

Druhý den jsme Terezku doprovodili všichni. Tatík fotil, já svlékala dvě berušky, Laďka postávala opodál a zkoumala ty cizí roztomilé tvorečky, kteří se jí snažili vydloubnout oči či ji sníst a umačkat láskou. Inu jak jinak se chovat pro ně k tak malé panence na hraní.

Terka ještě nebyla ani dooblečena, prostě jsem se jen pootočila k Majdě, a když jsem dokroužila svých 360°, Terka nikde. Prostě odskotačila.

Jak odskotačila? To nemůžeš, moje holčí. Já jsem ten typ na loučení, na mávání, pusinky ještě za rohem a ty nic. Mé srdce se obracelo, aby nebylo vidět, jak pláče. Dala jsem pusu Majdě a poslala ji za Terkou. Jakub vzal Laďku a už se hnal ze dveří, strnule jsem taky odcházela. Když tu najednou mezi futry, jsem se otočila a šup zpět. Já ji musím říct ahoj, jinak mne odsud nedostane ani pár volů.

Vracím se a zavadím pohledem o otevřené záchodky. A hele, naše Terinka, už použila onu místnost, je to šikulka, táhlo mi hlavou. Když tu vidím očka, která jsou zaražená, jiskřičky jsou pryč, rozpaky. Dívám se lépe a vidím. Kalhoty mokré, záchod kol dokola taky. Nedoběhla, nestihla to. "Pojď já ti pomůžu se převléknout." Suché věci, ještě poprosit paní uklízečku, když tu se vracím a Terka nikde. Tak ano, dobře…., bude po tvém Terinko. Bez loučení. Užij si ten svůj dnešek…..

Když jsem odpoledne přicházela, už zdáli se na mě smála paní ředitelka. Během chvilky mi bylo jasné, že se chce podělit o první dojmy z naší Terezky. "Terka je svá, viďte," řekla a smála se. "Byla, je a vždycky bude," jen jsem dodala. Tak málo jim stačilo, aby věděly to, co já zjišťuji každým dnem, týdnem, rokem. Nikdy to nebude pro mne uchopitelnější Majda, vždy to bude dobrosrdečný mazlík. Človíček, který nemá odhad, který se tisíckrát bouchne do hlavy o věc, která opravdu své místo změnit nemůže. Tisíckrát vstane během oběda, když jí napadne nějaká myšlenka, kterou je potřeba sdělit ostatním, stokrát zvrhne pití, tisíckrát zakřičí, jako když ji na nože bere v době, kdy se jí, vlastně nic neděje. Když bude trpět opravdu, neřekne nic. Je prostě taková, taková moje. Znám svou přítulnou a stále usměvavou hnědoočku, která svým šarmem dostane každého. Vím to, je jiná. A já jen doufám, že dokážu, aby taková zůstala (někdy je to fakt fuška, občas se cítím, jak kdybych porodila malého mimíka - slovo odvozené od slova mimo, pozn. autora). Jen musí vědět, že ostatní potřebují znát víc o ní, o tom co cítí, a pak ji snad v její jinosti pochopí a nechají ji tak vyrůstat. Přála bych jí to.

Během chvilky se jen tak mimoděk podél zdi připlazila stydlivá Terka. "Ahoj, tak jak ses měla?" "Hezký!", řekla mi ta usměvavá tvářička se skrčeným nosem a šibalsky přivřenými očky. A to bylo vše. Od Majdy, jsem se dozvěděla, že nejedla, zlobila na lehátku s nějakým Oldou a zmazala se na klouzačce tak, že jsme nevěděly, jak ji do toho oblečku nasoukat, aby mohla přejít domů a přitom se nezmazala ještě víc.

Ale proč Vám to tu píši? Mám teď zvláštní dny, jsem doma na mateřské s jedním děckem. Připadám si nevyužitá. Už jsem zapomněla, jaké to je. Řeknu Vám, teď v začátcích, hrozné. Laďka, která nezná pocit ticha, nemůže pochopit, kam se jí ty dvě jezinky schovaly a pořád je hledá. V pauzách mezi tím se nudí k uzoufání. Chodí mi pokládat hlavu do klína a já tu větu:" Bože, co já tu asi tak mám dělat," úplně cítím z jejího sotva chodícího tělíčka.

Úplně nesnáší, když já něco dělám u linky (samozřejmě samé nepodstatné věci - jako co dát všem těm vlaštovkám do zobáčků) a ona si stoupne mezi mne a linku a vší silou svých napjatých pažiček mne odstrčí a zařve:" Pojď už si se mnou hrát nebo to tu nevydržím!" Tipla bych, že v překladu mluvy ročního dítka to tak určitě bude.

Odpoledne jsou hutná. Ten výskot a jekot při společném shledání bych si chtěla pamatovat dlouho. Co na tom, že v povzdálí stojí rudá maminka stydící se za své "nevychované" děti, ale to jejich nadšení ze společného shledání rušit, byl by hřích. Snad si alespoň do jejich puberty zachovám ten pocit, že opravdu byly chvíle, kdy se MĚLY RÁDY.