O slávě oslav

Krátce po vánocích, už koncem ledna nastoupíme na dráhu a zastavíme se 12. prosince s tím, že do vánoc už toho víc nestihneme. Kupodivu s nárůstem dětí v naší rodině (protože jsou naše děti jediné široko daleko v celém rodinném klanu) se počet oslav pouze zmnožil. Na mé a Jakubovy domluvy:" Jsme přece dospělí, stačí potřást pravicí," nereaguje veskrze nikdo.

Duben a květen nás opět převálcoval. Přestože se nejednalo o oslavy dětské, nýbrž dospělácké, taková normální rodinka se opět semkla.

Oslava proběhla u babičky a dědečka. Slavily se narozeniny Jakubova bratra, mé a dva svátky. Dobře, vše připraveno, domluveno.

Holčiny mi den předtím pomohly nakreslit a ozvláštnit krabici, do které jsem upekla koláč se staročeskou makovou náplní počítající se na centimetry. Vykroužila jsem číslo 34 a dárek pro strejdu byl hotov. Ostatně víte o tom, co darovat muži, který má šanci vše potřebné, a vše, po čem touží, si splnit. V tom ostatním, na co zatím ještě nedosáhl, mu zase naše rodina pomoci nemůže, bohužel. No, chápu, že Vám to možná připadá jako dar-nedar, podarovat koláčem, ale vzhledem k tomu, že naše společná domluva pro tento rok zněla." Žádné dary, jen pozornosti, pokud se nějaké zrovna namanou." Ne, že bych nacházela makové koláče na chodníku, ale jeho mlsný jazyk znám.

Příjezd k babičce. Vítací akce, otevřené dveře, pozornost, která byla při tolika lidech pryč a bác ho. První oslaveninová kolize - Laďka spadla a odřela si čelo (aneb i my už začínáme mít silniční lišej). Začíná to pěkně. Oběd připraven, času dost. Pohoda. Najednou se Kubově mamince tmí před očima, hrůza, nestihne se slavnostní oběd tak, jak je plánováno. Popravdě nevím proč, ale lpíme na tom mumraji, který zní celým domem. Na tom, že se holčiny honí, občas s brekem přiběhnou, obzvláště Terka, to když se ji dědeček rozhodne přeměřit, o kolik od minule vyrostla (nicméně Terezka vzdoruje celé své tři roky). Domem se ozývají zvuky jako při popravě, to jak se holky s "novými" členy domácnosti, kteří pro ně nejsou běžní, perou, lochtají, chechtají,....(další jakékoli slovo týkající se libovolné vylomeniny doplňte dle vlastních zkušeností). V domě se třesou hrnečky v policích, zdi, občas poskočí i obrázky na stěnách a to vše je stále stejná součást všech oslav. Nemluvě o třech dospělých ženštinách, které se jedna přes druhou pletou v kuchyňce, vadí svými vzrostlejšími partiemi o sebe a přece... Tohle vše je to, co asi všichni potřebujeme. Společné zážitky. Tak dobře, tedy jen houšť....., při slavnostním obědě, kdy se všichni napěchujeme ke stolu, lokty držíme při těle, že je občas problém dostat se vidličkou do úst, kdy stále někdo něco ještě nemá, a nebo už nemá a chce přidat, kdy stále někdo ještě nejedl a jiný už vstává s pocitem nasycení a chce odejít od stolu přes tři další lidské hlavičky, kdy jsem si stoprocentně jista, že slavnostní ubrus bude našimi beruškami zneškodněn hned v začátcích (ne, že by se nestalo, že první, kdo zanechal otisk na ubrusu, jsem byla já- to, mým dětem raději neříkejte), přesto tohle všechno, jsou zřejmě ty nejidylističtější chvilky v našem společném rodinném životě.

Přesun k podarování dárky. Naše dcerky pro jistotu (zřejmě se bojí, že bychom dárky mohli nepředat vůbec či prohodit) prozradí podarovávanému všechny dárky ještě před tím, než je obdarovaný vůbec dostane. Zbytek dárků mu pro jistotu i vybalí, aby případně neměl moc práce s poznáním toho, co už dávno ví. Ale dobře. Vzhledem k tomu, že strejda už opravdu věděl, že pokreslená krabice skrývá koláč, zasmáli jsme se, jak že jsou ty naše dcerky milé a bylo. Zbytek oslavy probíhal dle obdobného scénáře jako všechny ostatní oslavy.

Dcerky, které zrovna někde netláskaly dort s kyselými okurkami a nezajídaly bonbónky či nezapíjely ovocnou šťávou, tak ty visely na žebřinách a snažily se probořit hlavou strop (v letních měsících se snaží zbourat pískoviště či přimět svým křikem k zběsilému úprku všechny stromy a keře na zahrádce) . Nejmladší, Lada, se snažila strhnout, kde se co dalo (ubrus s dortem, chlebíčky, atd.), či alespoň porazit nějakou láhev červeného vína na ten světlý koberec, který přežil bez úhony vše kromě našich dětí. Jakub se svým bratrem zapluje do světa počítačových debat, a protože se tato mluva bude podobat neznámému nářečí domorodého kmene kdesi na jihu Afriky, jejich přítomnost se tak stane příjemnou clonou celé společnosti. Přidat se ovšem nemůže nikdo. Občas tak podrží to, co jim přidržet dáte (např. pokakané dítě) a snědí to, co jim jasně naznačíte tím, že jim vrazíte s talířkem a lžičkou do ruky. Dědeček, který celé dění bystře pozoruje, se pomalu ale jistě začne zaobírat knihami, které právě podarovaní dostali, poté soustředí myšlenky na průběh prací na své milované zahrádce, pro jistotu zpečetí na kusu papírku v náprsní kapse a vlivem neustálého ukolébávajícího cvrkotu - klimbne. Až přicházející Jakub, který se snažil pronést otevřenou láhev přes všechny děti a lidi na podlaze, dědečka tím, že ho šlápl, vzbudil. Kolem čtvrté odpolední jsou již všichni přejedení, zpytují své svědomí ohledně diet (to se týká zejména ženské části), děti jsou jak fíci (=stav dítěte, které je už po použití, tzn. zralé pro postel, ticho a klid, pozn. autora) a mužská část dává jasně najevo, že čeho bylo dost, toho bylo příliš (je nasnadě, že myslí "zbůhdarma prožvaněné odpoledne").

Pokud dokonalost spočívá ve vlastní pokoře, pak se my všichni opravdu "koříme". Někdo tím, že připraví jídlo pro deset lidí, někdo tím, že si "nepovšimne" čisté podlahy, na které právě Laďka kreslí drobkem z dortu, jiný tím, že přijde opravdu mile naladěn. Není důležité, jakou pokoru si kdo zvolil. Jedno Vám s hadrem na čele, sanicemi bolavými od smíchu a nohama na stole, které ještě od té včerejší oslavy necítím, mohu říct....

Naše oslavy jsou dokonalé!!!!!