Za pár týdnů to bude přesně 25 let, kdy už do studijního osudu dítěte či mladého člověka nevstupuje bodovací systém pod taktovkou vládnoucí strany.
Za pár týdnů to bude přesně 25 let, kdy už do studijního osudu dítěte či mladého člověka nevstupuje bodovací systém pod taktovkou vládnoucí strany. I zapřísáhlému ateistovi by se chtělo zvolat "díky Bohu"! Jistě je však namístě menší pozastavení a zamyšlení, jak se za ono čtvrtstoletí daří v praxi naplňovat jeden ze stěžejních principů v oblasti školství zakotvený i v naší ústavě, a to rovný přístup ke vzdělání. Mimochodem, právě toto období takřka přesně kopíruje moji školáckou a studijní dráhu, a tak nejsem odkázán pouze na statistická data, ale mohu čerpat i z vlastních osobních poznatků a zkušeností.
Za tu dobu jsem potkal spoustu spolužáků - z poměrů chudších i bohatších, dětí z rodin vysokoškoláků či těch se základním vzděláním, apod. Když tak nad tím přemýšlím, našel bych několik ojedinělých případů, kdy dítě méně vzdělaných, méně se zajímajících či ekonomicky slabších rodičů dosáhlo třeba až na vysokoškolský stupeň vzdělání. Dokonce věřím, že většina lidí má ve svém okolí někoho, kdo přes slabší rodinné zázemí úspěšně prošel naší vzdělávací soustavou. V takových případech nezbývá než smeknout klobouk (klidně i kšiltovku) a načerpat optimismus, že mírně nadnesený nadpis naštěstí nemusí vždy platit. Jinak se ovšem moje zkušenost bohužel víceméně shoduje s různými studiemi, které České republice mimo jiné přisuzují a vyčítají značnou selektivnost našeho vzdělávacího systému a v evropském měřítku až extrémní závislost socio-ekonomického prostředí dítěte na stupni dosaženého vzdělání.
Zjednodušeně řečeno, pokud se dítě narodí do rodiny dvou vysokoškoláků, zpravidla i ono dosáhne terciárního stupně vzdělání, zatímco jen nízké procento dětí pocházející z rodiny méně vzdělaných rodičů reálně dosáhne vyššího vzdělání než jeho rodiče. Analogii lze vysledovat i co se týče ekonomické situace rodiny. Známým programem vytvořeným s cílem kontinuálního mezinárodního srovnávání žáků a výsledků jednotlivých vzdělávacích systémů je studie PISA. Pro účely posouzení vlivu sociálního, ekonomického a kulturního zázemí žáka na jeho školní výsledky se zde používá tzv. ´ESCS index´. Česká republika se již stabilně řadí k pětině zemí s nejvyšším indexem, tedy nejvyšší závislostí rodinného zázemí na budoucím dosaženém vzdělání dítěte a jeho studijních výsledcích, a to ve společnosti zemí jako jsou Slovensko, Maďarsko či Izrael. Na opačném pólu žebříčku naopak dle očekávání nalezneme například severské země. Kde se skrývá větší inspirace i pro náš vzdělávací systém, zda na východ od nás, anebo třeba právě ve Finsku či Norsku, ponechme jako řečnickou otázku pro zodpovědné osoby.
O tom, že se až příliš rozevřely a stále rozevírají pomyslné a pověstné nůžky ve společnosti, což se velmi zřetelně projevuje i ve školství, se vedle statistik můžeme přesvědčit i na mnoha příkladech z praxe. Například na několika čtverečních kilometrech dnes nalezneme mezinárodní základní školu, v níž rodiče platí za školní vzdělávání svých dětí cca čtvrt milionu korun ročně, zatímco na vedlejší škole má řada rodičů problémy pořídit svým dětem na začátku školního roku základní pomůcky. Znám školy, kde se několikrát do roka pořádají zahraniční výjezdy za účasti drtivé většiny žáků, zatímco na druhé straně máme školy, které už se pro nízký zájem žádné obdoby dřívějších škol v přírodě ani nepokoušejí organizovat.
Výrazné až propastné rozdíly však lze pozorovat nejen co se týče ekonomických podmínek rodin pro zajištění kvalitního formálního vzdělání pro své děti, ale také v jejich přístupu k němu, aktivitě a zájmu o jeho průběh či ve vnímání vzdělání ve smyslu jeho hodnoty. Samozřejmě, rozdíly v tomto ohledu nejsou ničím novým. Vzpomínám si třeba na maminku jedné mojí spolužačky. Ta měla takový přehled o aktuálně probírané látce, našich učitelích i o prospěchu své dcery a jejích spolužáků, že to spíše vypadalo, že do té školy chodí sama. Spíše úsměvným příkladem byl zase třeba tatínek jednoho z mých spolužáků, který prý vždycky po skončení třídních schůzek nadšeně zavelel směrem k ostatním tátům, se kterými se znal: "tak jsme to přežili a můžeme jít na pivo!". Někteří rodiče zase naproti tomu na třídní schůzky za celou dobu třeba ani jednou nezavítali.
Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že v posledních letech se rozdíly ve vnímání důležitosti vzdělání pro své děti a aktivitě rodičů s tím spojené ještě mnohem více prohloubily. Dokonce nám tu na jedné straně vznikl relativně nový fenomén, zatím tedy spíše mini-fenomén, kdy část rodičů chce vzít i formální vzdělání svých dětí zcela do vlastních rukou. V praxi to znamená, že víceméně svépomocí zakládají s názorově spřízněnými dušemi vlastní malé školy. Protipólem tohoto, možná až hyperaktivního, přístupu je druhý extrém "aktivity" rodičů. Patří sem třeba ti, kteří v den předávání vysvědčení zjišťují, že jejich dítě není premiantem, nýbrž ho čeká koncem prázdnin reparát. Nelze opomenout ani skupinu rodičů, pro něž jsou učitelé bandou hlupáků neschopných docenit genialitu a výjimečnost jejich ratolesti. Mohu potvrdit, že se našli podobní i dříve, ale není jich v současné době nějak více?
Mnohokrát jsem také slyšel názor, že zatímco v minulém režimu rozhodovala o studiu dítěte rudá knížka rodičů, dneska pro změnu jejich peněženka či stav konta. Osobně se s těmito zjednodušujícími soudy neztotožňuji. Jsem přesvědčen také o tom, že v mnohém se i přes množství kritických hlasů téměř ze všech stran (zaměstnavatelé, širší veřejnost, učitelé,…) naše školství posunulo správným směrem. Rozhodně bych se ale neodvážil mluvit o rovném přístupu ke vzdělání v pravém slova smyslu, o tom že o budoucím vzdělání dítěte rozhodují výhradně jeho schopnosti a píle či o stejných šancích dětí na vzdělání bez ohledu na jejich sociální původ. Tak daleko, tedy k naplnění správného a vznešeného ideálu rovných šancí na vzdělání, jsme se za uplynulých 25 let podle mě opravdu nedopracovali. Podaří se ho naplnit, anebo alespoň se k němu přiblížit v letech či desetiletích následujících?
Autor je český studijní rekordman. Více na http://jmbruna.webnode.cz/o-mne/napsali-o-mne-media-a-ja/.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.