Patřím do klubu českých maminek?

Ne že bych nebyla Češka. Maminkou jsem taky, a na české poměry téměř "zaslouženou" (máme s mým mužem Václavem dohromady 5 děti), ale do klubu českých maminek se nehodím. Jsem totiž stará....

Ale musím začít pěkně od začátku. Už jsem se zmínila, že tu mám teď v Karlových Varech (Carlsbadu) jednu spřátelenou maminku (přítelkyni už se bojím napsat). Pravda, je ve věku moji prostřední dcery, ale naše holčičky si hrají spolu na písku, spolu jsme je zapisovaly do školy, vyměňujeme si české filmy, knížky, časopisy, recepty... Naše holky spolu chodí na hudbu, na tenis... Máme zkrátka společně problémy, společně zájmy jako s ostatními matkami se kterými se přátelím. Ale ještě něco navíc: naše děti si můžou povídat a hrát česky, což je velký dar, chcete-li uchovat jazyk živý... A tahle maminka mi nedávno řekla, že v okolí San Diega je nějaký klub českých maminek, stýkají se občas, budou dělat Mikuláše.... Když jsem projevila zájem, tak nějak zvláštně se usmála a řekla.." To není moc pro Tebe, jsou to samy mladý maminy...."

Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo s maminkami americkými a dokonce ani ne v Němečku, kde jsme žili před tím. Chodila jsem s Clarisskou do různých mateřských center, klubů maminek, na hudbu, na sporty, na výtvarku (však o mnohých z nich víte z mých vyprávění). Nikdy nikoho ani nenapadlo, že bych jako maminka byla v něčem divná. I o tom jsem už psala. Je to tím, že je tu mnohem min starších rodičů, kteří se rozhodli mít děti později, že je mnohem víc adoptovaných děti i staršími rodiči, než je tomu v Evropě.

Náš americký klub. Will a Christina děti mé sousedky Deby jsou pro Clarissku téměř jako sourozenci...

A aby celá ta úvaha dostala korunu, postěžovala jsem si jedné své intelektuální přítelkyni, co že se mi to stalo, a snažila jsem se ji žertem vysvětlit, že jsem na stará kolena "mladá matka"... To jsem si zase koledovala! Zeptala se mne, zda netrpím chorobnou touhou zůstat mladá! Že u nich ve Francii každá druhá matka dneska vypadá jako sestra své dcery... A musela jsem složité vysvětlovat co jsem tím myslela.

Že vůbec nejde o to, jak vypadám (o tom nemám tak moc času uvažovat, jak mladé maminky vědí), ale o tom, co a jak žiju. Přesně, jak o tom píše Magda Silná: Neparádím se, ale nosím trička a džíny, protože na nich tolik není vidět špína z ručiček a dobře se v nich sedí na kraji pískoviště. V noci Clarisska putuje k nám do postele a zapikoluje se přesně mezi nás. Moje starosti se točí kolem toho, co ji dát do školy na svačinu a co udělat k obědu. Ani nejde o to, zda mi říká maminko nebo babičko. Moje role v jejím životě je role matky. A já si to užívám, být matkou v Americe se vším všudy. A ráda si nechám poradit od mladých amerických maminek, kde koupit potraviny, které bych Clarissce chtěla dávat, kde mají levné šatičky, kde je lepší park. Když si s něčím nevím rady vždycky zajdu za svou sousedkou Deby. Je ráda, že mi může pomoct.

Má dvě moc prima děti, které jsou pro Clarissku skoro jako sourozenci, což ji vynahrazuje to, že bude vyrůstat jako jedináček. Dneska zrovna hlídám Thaliu, dceru mého souseda Dana, o kterém jsem vám psala. Mohl by také být mým synem, ale máme spolu maminkovský klub, babinec ve vyšším smyslu...

Tři grácie na čaji o páté v domě u Thálii. Thalia je uprostřed, Christinu už asi také znáte. Je vlevo.

Ten mohu mít těžko se svými vrstevnicemi, kterým konečně děti odešly z domova a ony se začínají "realisovat" nebo mají starosti se snachami a zeti. Ale stejně těžko si o nich mužů povídat s "našimi mladými", kteří děti nemají a jsou v tom stadium, že jsou lepší matky (než se jimi stanou) a tak mají tendenci mi vysvětlovat, že Clarissku rozmazluji a to jsem s nimi nedělala (dělala, dělala) anebo se vážně ptát, zda není hyperativni, když už ji nebaví sedět s nimi v pozdních večerních hodinách v restauraci... S těmi, co děti mají , si vyměňujeme zkušenosti nejednou mi dobře, když přiznali, že teď už rozumí proč...

Malíři. Spíš malíři těl než obrazů. Jak vidíte Clarisska je "česky" zdrženlivá...Ale nikomu to nevadí...

Vždycky jsem mívala velmi různé přítelkyně na různé věci. Evženii na intelektualni povídání a vykládání o mužských, Tamaru a Dádu na starosti s dětmi a hlubší otázky bytí, Hanu a Evuli na všechno, co si něj vzpomenete, Olgu a Jarmilku na umění... Lišily se vzhledem, temperamentem, věkem ,některé byly ve věku mé maminky, jiné o hodně mladší než já, s jinými jsme slavily narozeniny v jednom roce...ale potřebovala jsem je a potřebuju všechny stejně. A teď holt potřebuju taky nějakou tu mladou zkušenou maminku.

Míváme zkrátka v životě různé fáze. A k tomu, abychom jimi úspěšně prošli potřebujeme přátele s nimiž sdílíme stejný úděl, stejné starosti. Sdělené starosti jsou poloviční starosti a sdělená radost je radost dvojnásobná. Jsme tvorové společenští.

My čtenáři a autoři na téhle stránkách se máme navzájem. Ale je to přece jen virtuální Rodina. I když dobře vím, že Katčina tchyně je zrovna nemocná reálně a Zuzanině Johance se ve škole opravdu líbí a Magda, asi zase dojedla po dětech kaši, i když říkala, že už nebude...

Potřebují někdy reálně Clarissku pohlídat, potřebují reálné poradit, který deckar v okolí je dobrý, vysvětlit, proč nesmím přinést na školní party žádné jídlo z domova a jak to je s kterým očkováním... Na to asi budu muset zůstat v americkém maminkovském klubu, když do toho českého se nehodím....