Jak jsem rodila já

Ráda bych se s Vámi podělila o hrůzostrašné zážitky při mém prvním (a díky tomu možná i posledním) porodu.

Těhotenství probíhalo dobře a s manželem jsme se na dítě velmi těšili. Už na začátku mi moje gynekoložka řekla, že mám úzkou pánev a pokud se nerozšíří a dítě nebude hodně malé, tak budu rodit císařským řezem. Asi měsíc před porodem jsem se jí znovu zeptala, jak to vypadá s tou pánví. Řekla, že se roztáhla a tak budu rodit normálně. A také samozřejmě vše zaznamenala do mé těhotenské průkazky. Měla jsem radost, že nakonec budu rodit normálně a už jsem netrpělivě očekávala den D. Čtyři dny jsem přenášela, tak jsem musela jezdit do porodnice v Brně – Bohunicích na kontrolu, jestli je miminko v pořádku. Na těchto kontrolách mě dělala paní doktorka klasické vnitřní vyšetření, aby zjistila, jak je děložní hrdlo otevřené. Stalo se to na jaře roku 2004 a mě odpoledne začaly porodní kontrakce. Kolem 17:30 jsme odjeli do zmíněné bohunické porodnice. Tam proběhlo další obligátní vnitřní vyšetření a odebrali jsme se do porodního boxu. Tam jsem vyzkoušela porodní vak, porodní stoličku, ale nakonec jsem ležela na posteli s nohama nahoře. Po celou dobu tam chodili mladé porodní asistentky, které byly zpočátku velmi milé a ochotné. Po čtyřech hodinách, kdy mě píchali do žil různé preparáty na silnější kontrakce a chystali se na klešťový porod, se konečně milé asistentky uvolily zavolat pana doktora. Pan doktor provedl to stejné vnitřní vyšetření, co ty asistentky dělaly celou tu dobu a ihned naznačil, že mám úzkou pánev a navíc je tam nějaká kost, bránící postupu hlavičky. Jelikož miminko už nestačilo s dechem, museli mě okamžitě převést na sál a dostala jsem celkovou anestezii. Prý protože ta poloviční anestezie působí až za 20 minut a to by dítě nemuselo přežít. K celkové anestezii je zapotřebí intubace, která se ale nezdařila a hadičky musely jít přes nos. Jak se pokoušeli o intubaci, tak se mi zvratky dostaly do plic a z porodního sálu jsem putovala na ARO. Císařský řez se naštěstí podařil a ještě ten den před půlnocí se narodila naše krásná holčička. Druhý den si vůbec nepamatuji. Matně si vybavuji plačícího manžela a rodiče u mé postele, ale jinak nic. Třetí den mi donesli moji holčičku ukázat, nemohla jsem ji ani pochovat a po pěti minutách ji zase odvezli. Pak mi vyndali hadičky z krku a už jsem byla napojená jen asi na tisíc infuzí. Pan doktor se mým rodičům a manželovi omlouval, že je to jejich chyba a že pokud vyváznu jen se zápalem plic, tak to bude ještě dobrý. Bůh byl při mně a já jsem ten zápal nedostala. Po skoro třech dnech na ARU jsem byla převezena na poporodní oddělení. Holčičku mi vozili každé 3-4 hodiny na kojení a já už jsem si začala uvědomovat, že už je to lepší. Stále jsem ale cítila obrovskou únavu a pořád jsem byla napojená na infuzích. Z porodnice jsem jela domů unavená jak snad nikdy v životě. Bolelo mě celé tělo a skoro vůbec jsem nejedla. Jen díky celé mé rodině jsem se z toho dostala a jsem šťastnou maminkou překrásné a zdravé holčičky. Nechci obviňovat jen bohunickou nemocnici, vím, že podstatnou část viny na tom nese i moje (dnes již bývalá) gynekoložka. Kdyby neopravila hodnoty pánve, která se podle pana doktora z Bohunic ani nerozšířila, a rovnou mě poslala na císařský řez, všechno by dopadlo zcela jistě jinak. Závidím maminkám, které na svůj porod vzpomínají jako na neuvěřitelně krásný okamžik. Já na to asi nikdy nezapomenu, ale bohužel v tom negativním smyslu slova. Díky Bohu, že je naše dceruška zdravá, to je nejdůležitější na světě.