Děti napodobují televizní násilí

Ve svých knihách píšete o zlu ve společnosti. Kde to zlo v lidech pramení?

Záleží na tom, co jako zlo definujeme. Zlo je do jisté míry relativní kategorie, protože to, co je dobré, se může v určitém kontextu stát zlem a naopak. Zlo, které mám na mysli, je destruktivita sama o sobě, ničivost. Agresivně, to znamená destruktivně, případně vražedně, se totiž můžeme chovat všichni. Máme to v genetické výbavě. Takové chování může být součástí normy -když chráníme území, mláďata, svůj majetek, obecně své představy o životě. Ale existuje patologická agrese, které se říká násilné chování. To, co já míním zlem, je druh obecně násilného chování, agrese smyslu zbavená, agrese jako samoúčel.

Co způsobuje, že se z dětí stanou násilníci?

Za něco (zejména v případě chlapců) mohou geny. Studie dvojčat, chlapců, kteří měli poruchu chování, prokázala, že ti z nich, kteří mají psychopatické rysy, bezcitnost a otrlost, jsou ovlivnění geneticky. Druhou příčinou je něco, co se může stát v průběhu nitroděložního vývoje člověka, případně v souvislosti s porodem - je to poškození mozku. Nepochybně k tomu má vztah hladovění matek (to je problém rozvojového světa) a nepřímo také kouření matek, zejména pokud čekají plod mužského pohlaví. Stačí 10 cigaret denně a roste pravděpodobnost, že se narodí chlapec s ADHD - poruchou pozornosti doprovázenou nápadnou pohyblivostí. U něj je pak až poloviční pravděpodobnost nějaké podoby násilného chování. Další příčinou je poškozený vztah matka-dítě, obecněji rodič-dítě, čili nějaký druh poruchy vazby. Děti velmi ovlivňuje zneužívání; odborné studie ukazují, že se často stává, že tyto děti přicházejí před soud dvakrát - nejdříve jako oběti, později jako pachatelé. Významnou příčinou bývá vývoj v bídě a sociálním tlaku, v antisociálním prostředí. Tady za vznikem antisociálního chování stojí učení. Pokud to shrneme, vyjdou nám jako u všeho lidského dvě proměnné - jednak geny, jednak prostředí, včetně nitroděložního vývoje. Soudobá teorie tvrdí, že chování lidí, jimž se říká primární psychopati, resp. sociopati v úzkém slova smyslu, je výsledkem vlivu genů. Jsou to individualisté často z vyšších sociálních kruhů, vysoce inteligentní, naprosto bezcitní a neovlivnitelní. Chování sekundárních psychopatů, respektive sociopatů, je výsledkem učení, například antisociálního rodičovství nebo antisociálního prostředí obecněji, např. životem v gangu mladistvých. Je pravděpodobné, že v obou případech nejde o onemocnění ani o poruchu, ale o druh menšinové parazitní strategie.

Jak působí současná „televizní“ doba na vývoj dítěte, co dělá mediální násilí s jeho psychikou?

Podle mého názoru by děti do tří, možná až do pěti let neměly televizi sledovat vůbec. Jejich mozek není schopen informace z televize dobře zpracovat. To, že mají násilné pořady přímý vliv na chování, prokazuje řada studií (i když existuje i řada dobře zaplacených kontrastudií, které prokazují opak). Moje zkušenost říká, že kde je geneticky vhodný terén či kde jsou díry ve výchově, tam mají násilnické pořady negativní účinek. Děti je napodobují.

Ani pořady bez násilného obsahu nejsou pro malé děti vhodné?

Podle mého názoru ne, a zejména když jsou ty děti malinké. Ony nejsou schopné zvládnout celek toho, co se na obrazovce děje. I když jde o nenásilnické pořady, říkám každopádně ne. Děti do dvou, tří let jsou ohroženy roztříštěním mechanismu pozornosti. Malé děti mají být v kontaktu s matkou, s rodiči. To, že se dítě místo kontaktu s rodinou vystaví před televizor nebo před počítač, není náhrada rodičovství, to je tragédie.

Často mluvíte o deprivantech. Můžete je charakterizovat?

Deprivant je termín, který jsme vytvořili s paní doktorkou Drtilovou pro neúplného, sociálně adaptovaného psychopata. Plně vyvinutý psychopat se chová násilně, leckdy končí ve vězení nebo má velké potíže ve společnosti. Podstatný podíl mezi psychopaty tvoří ti neúplní, částeční, sociálně adaptovaní, které jsme nazvali deprivanty. My jsme je tak pojmenovali proto, že před přibližně patnácti lety, když jsme se o tuto problematiku začali zajímat, jsme si mysleli, že klíčovým mechanismem jejich vzniku je citová deprivace v raném dětství. Tehdy ještě nebyly práce genetiků známé tak jako dnes. V současné době jsme termín ponechali, ale jsme si vědomi, že jsme tehdy genetickou složku problému podcenili. Víme, že je větší, než jsme si tehdy mysleli. Věděli jsme, že existuje, ale nepovažovali jsme ji za tak významnou.

Kolik procent populace tvoří deprivanti?

Pokud by pro nás platily statistiky, které má Robert Hare pro USA a Kanadu, tak jsou asi 4 % antisociálně se chovajících mužů a necelé 1 % antisociálně se chovajících žen. Zhruba čtvrtina z nich, tedy přibližně 1 % populace, jsou plně vyvinutí psychopati v úzkém slova smyslu. Neúplných, částečných, sociálně úspěšných nebo sociálně adaptovaných psychopatů, jimž říkáme deprivanti, bude víc.

I když víme, že za „zrodem“ deprivanta stojí do značné míry geny, má na jeho vývoj nějaký vliv rodina, škola, společnost…? Co se stane, sejdou-li se deprivující vliv a problémová genetická výbava?

Pořádný deprivant! Ale ne vždy, tyto jevy jsou tzv. nelineární.

Takže se nedá říci, že když udělám A, stane se B?

Ne. Všechny jevy v živé přírodě jsou do velké míry pravděpodobnostmi, nikoli jistotami. Jestliže je někdo jistým způsobem geneticky vybaven a jestliže žije v deprivujícím tlaku, pak existuje vyšší pravděpodobnost, že z něj vyroste psychopat nebo jeho neúplná podoba - deprivant. A naopak: existují odolné děti (mezinárodní literatura je označuje jako resilient children), o nichž naši prarodiče říkali, že z nich vyrostou lidé zralí pro šibenici, a přesto se to nestane. Vyroste člověk velmi platný, pracovitý, citově i rozumově rozvinutý. Zajímavé je, že i když to jsou normální, zdraví, rozvinutí lidé, bývají na tom se zdravím hůř než zbytek populace, asi proto, že prošli dlouhodobým stresem.

Můžeme udělat něco pro to, aby se z našich dětí deprivanti nestali?

Podezření, že se dítě vyvíjí nežádoucím směrem, se dá ověřit poměrně brzy, v raném věku. Když se objeví porucha chování, antisociální sklony v dětství, ještě nemusí jít o psychopatii. V tomto případě je na místě odborná pomoc, vyšetření u dobrého dětského psychiatra. A pak je třeba hlídat vývoj.

Jak pracovat s dítětem, které je bezcitné, otrlé, zlé…?

Jde-li o budoucího čistého psychopata, pak ho prakticky neovlivní ani odměny, ani tresty. To je naštěstí vzácné. Opoziční porucha i porucha chování se u podstatného podílu dětí upravuje sama, zejména pak pod zvýšeným a dobrým pedagogickým, psychologickým, případně psychiatrickým dohledem.

Někdy se v této souvislosti objevuje termín „skupinová hloupost“. Můžeme se s ní setkat i u malých dětí?

Ne. Skupinová hloupost je termín, který vytvořil americký sociální psycholog Irving Janis na příkladu chování Kennedyho brain trustu v průběhu karibské nukleární krize. Dětí se netýká.

A v čem spočívá?

Má řadu znaků. V principu jde o chování sevřené skupiny, kde potřeba vnitřního konsenzu převýší nad schopností analyzovat realitu. Jde o velmi nebezpečné chování, propadají mu jakékoli sevřené skupiny.

Co můžeme udělat pro to, aby deprivantů nepřibývalo?

Mnoho. Za prvé to chce systematickou a odpovědnou výchovu k mateřství, obecněji k rodičovství, které je ve velké krizi. Výchovu ke kritickému myšlení a k empatii, a to od školky. Kritickým myšlením míním způsob myšlení, jenž se liší od magického myšlení nebo od bezmyšlenkovitého přijímání sugescí. Definice kritického myšlení říká: „Tvrzení jsou výroky, které můžeme přijmout buď jako pravdivé, nebo jako nepravdivé. Kritické myšlení je pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se zřekneme úsudku o něm. Kritické myšlení rovněž zahrnuje stupeň jistoty, s níž nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme.“ Součástí kritického myšlení je volba a ověřování informací, znalost technik propagandy a mnoho dalšího. Učíme se mu celý život. A potom takový ten sen starý jako státy: odstranění bídy, slumů, válek…

MUDr. František Koukolík je primářem patologie v Thomayerově fakultní nemocnici, věnuje se (mimo jiné) zkoumání vztahu poškození mozku a duševních funkcí, je autorem řady publikací např. o lidském mozku.