Cílem tohoto článku není vzbudit dojem, že v českém školství je všechno špatně, ostatně si to ani nemyslím.
K napsání článku na toto téma mě inspirovaly výsledky nejnovějšího výzkumu PISA, které mimo jiné také ukázaly, že české děti jsou ze všech školáků zemí OECD nejvíce kritické ke škole. Cílem tohoto článku není vzbudit dojem, že v českém školství je všechno špatně, ostatně si to ani nemyslím. Naopak při každé příležitosti říkám, že přes řadu problémů našeho školství se v něm stále pohybuje opravdu velké množství lidí, kteří jsou společensky zcela nedoceněni.
Vždycky jsem si ale už od základní školy v jedné věci připadal tak trochu jako exot. Nikdy mi totiž nevadila škola, dokonce jsem do ní chodil docela rád. Jak vždycky dodávám, samozřejmě v rámci možností. Značná část mých spolužáků na různých úrovních naší vzdělávací soustavy ale na školu vždy pohlížela spíše jako na nutné zlo. I přes mnoho změn, jež se ve školství v posledních letech udály, se ale chuť dětí do formálního vzdělávání bohužel obecně moc nezvýšila, jak je patrné i ze zmíněné studie. Čím by to mohlo být způsobeno?
V českém školství se stále ještě pohybuje celá řada učitelů, kteří svou práci berou nejen jako povolání, ale i jako své poslání. Na druhé straně v něm ale nalezneme i takové učitele, kteří si svou frustraci neváhají vybít na žácích. Tak jako v každé profesi, vše je o lidech a jejich přístupu. Do jisté míry jde tedy také o štěstí, s kterými učiteli se dítě potká.
Podle jednoho průzkumu si dvě třetiny dětí myslí, že nemají na nic talent. Opravdu tomu tak je, že by většina dětí neměla talent ani na jednu činnost? Nebude spíše problém v tom, že se obecně ve školách věnuje pozornost spíše tomu, co dítěti nejde a v čem udělalo chybu, než aby se ve spolupráci s rodinou naopak učitelé snažili identifikovat a rozvíjet to, na co je dítě šikovné?
Jistě každý rodič chce pro své dítě to nejlepší, což je zcela přirozené. Občas se ale stává, že rodiče nejsou dostatečně soudní na to, aby si uvědomili, že jejich dítě třeba zrovna není studijním typem a že by pro něj studium na vyhlášeném víceletém gymnáziu bylo spíše utrpením a zdrojem zbytečného odporu vůči škole.
Samozřejmě i v době informačních technologií by bylo hloupé myslet si, že je zbytečné získávat určitý vědomostní základ, když si vše lze najít na internetu. Na druhou stranu většina škol stále příliš sází na mechanické opakování pouček místo snahy o schopnost žáků přemýšlet v souvislostech nebo třeba o čtenářskou či finanční gramotnost, což by pro děti bylo jistě mnohem zábavnější, ale i prakticky využitelnější.
Pomyslné nůžky mezi sociálně slabšími a silnějšími ve společnosti se až neúnosně rozevírají. Pro děti z chudších poměrů je tak logicky obtížné vytvořit si ke školnímu prostředí pozitivní vztah, když budou například terčem poznámek o "sockách", anebo pokud budou denně konfrontováni s jinými spolužáky předvádějících se v drahém oblečení nebo s nejmodernějšími modely mobilů. Učitelé jsou v tomto ohledu často bezradní.
Není třeba provádět žádné rozsáhlé výzkumy, abychom došli k závěru, že suverénně nejvíce se do školy těší prvňáčkové, dále již její obliba rapidně klesá a u starších dětí je škola spíše synonymem pro místo splnění si své povinnosti než místem, kde probíhá dobrodružství poznávání. Ovšem není se čemu divit, když převažující vztah ke vzdělání ze strany dospělých je dnes především v rovině formální a instrumentální (tedy vystudovat pro potřeby zaměstnání či snad pro "ten papír"). Širší kontext smyslu vzdělávání se v dnešní době výrazně orientované na výkon vytrácí.
Asi každý učitel potvrdí, že zaujmout žáka je v některých případech až nadlidský úkol. O současné generaci, kterou je možno označit různými přívlastky - facebooková, klipová, digitální, apod., to asi platí dvojnásob. Školám se určitě nedá upřít snaha, a tak klasické tabule nahrazují interaktivní, vymýšlejí se nová modernější písma, počítačové učebny už také na řadě škol nepřipomínají muzeum.. i tak je ale školní vyučování pro většinu dětí málo akční.
Různé tzv. "magické útvary" najdeme v různých oborech, nejinak je tomu ve vzdělávání. Fungování útvaru složeného ze tří stran - žák/rodina/učitelé (škola) také určitě není samozřejmostí a v mnohých případech místo vztahu kooperativního panuje zejména mezi rodiči a učiteli vztah konkurenční či dokonce nepřátelský. Těžko bude mít dítě k učiteli úctu a zdravý respekt, když o něm doma slyší, jaký že je to hlupák.
Jestli mě v pozitivním smyslu něco fascinuje na americkém školství, tak jsou to ty tisíce lidí fandících na různých školních utkáních, ať už se jedná o basketbal nebo třeba fotbal (samozřejmě dívčí). Stejně jako to, když žáci a studenti i ve svém volném čase hrdě nosí oblečení s logy svých škol. Tohle si v českém prostředí nějak neumím představit.
Málokdo asi pochybuje o tom, že odkaz jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů je nadčasový a stále živý. Ale nezdá se, že by zrovna české školství bylo příkladem úspěšné aplikace Komenského zásad. Důraz na názornost výuky, mravní hodnoty, vyloučení sociální exkluze, aktivní přístup žáka, učitelé jdoucí příkladem…? Řada škol po celé republice má v názvu jeho jméno nebo alespoň stojí v ulici po něm pojmenovaném. Ale to je trochu málo.
Autor je českým studijním rekordmanem.
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.