Éčka... v tom je ta léčka

Mnozí si možná vzpomenou na dříve hrávanou písničku: „Céčka, sbírá céčka...“ Pokud je mi známo, tak o éčkách se prozatím žádná písnička nezpívá. Zato se o nich často mluví. Alespoň já o nich píšu a přednáším už přes deset let - až mi to vyneslo přezdívku Ing. Éčko. Co mě k tomu dovedlo? Dalo by se říci, že život sám - lépe řečeno zdravotní problémy mé dcery.

Jak jsem se stal odpůrcem chemie

Po ukončení studií potravinářské chemie jsem nastoupil do výzkumného ústavu, kde jsem mimo jiné testoval některé přídatné látky, jinak řečeno éčka. Když mi vedoucí nařídila, abych namíchal k ochutnávání náhradní sladidla, neodporoval jsem. Jako poslušný vědec jsem zkoumal, co mi nadřízení přikázali. Kromě toho se tvrdilo, že zákonem povolené látky jsou neškodné.

Ovšem - vědecké závěry se často mění. Co se dnes uzná za špatné, může být zítra označeno jako dobré. Případně to platí i naopak. Divíte se, že to poctivému vědci může zamotat hlavu? Kdysi se třeba udávalo, že umělá sladidla cyklamáty poškozují zdraví, konkrétně měly způsobovat rakovinu močového měchýře.

Proto byla u nás tato sladidla zakázána.

Pokud bych však byl stále státní zaměstnanec, musel bych změnit svůj názor. Alespoň nechtěl-li bych přijít o místo. Z důvodu sjednocení s EU byly totiž cyklamáty zařazeny do soupisů povolených éček. Proto se začaly ofi ciálně přidávat do limonád, cukrovinek a dalších pochutin, které běžně konzumují i děti!

A je jasné, že příjem karcinogenů může mít až velmi tragické následky. Zanevřel jsem proto na chemii, neboť při jejím zneužívání škodí nejen lidem, ale zamořuje i životní prostředí.

Po poznání stavu věcí jsem tedy dobrovolně opustil vědeckou dráhu. Následně jsem jako potravinářský technolog vystřídal různá zaměstnání ve výrobní i obchodní sféře. Nakonec jsem se raději přeorientoval na poradenskou praxi v oblasti výživy a přírodních metod.

Avšak přesto jsem se ke zkoumání chemických sloučenin musel vrátit, a to právě k éčkům. Přispěl k tomu hlavně fakt, že u mé první dcery se začala poměrně brzo objevovat alergie.

Postupem času jsem vysledoval, že na to měly vliv určité potraviny, lépe řečeno jejich chemické příměsi, jako jsou umělá barviva, konzervanty a další. Například jsme si jednou zašli na jídlo do restaurace a dcera chtěla hranolky. Snažil jsem se jí to vymluvit, ale nakonec jsem svolil. Večer pak měla dusivý kašel a chvílemi se nemohla nadechnout. Dostala totiž astmatický záchvat, který se nám naštěstí podařilo zvládnout.

Nyní už je mi jasné, proč k těmto případům dochází. Zmrazíte-li běžné brambory a poté je opečete, vznikne z nich divná směs. Výrobci mražených hranolek proto nakrájené brambory impregnují roztokem se siřičitany a fosfáty, které patří mezi významné alergeny. O tom se dnes můžete dočíst leckde. Tehdy jsem však tyto informace neměl. Ani u nás nebylo možné zakoupit odpovídající literaturu, která by to objasňovala. Avšak zcela otevřeně - přestože dnes lze o této tematice sehnat i u nás dostatek publikací, většinu lidí to nezajímá, dokud nemají zdravotní problémy.

Nedávno mi třeba jedna mladá maminka vyprávěla, že po porodu se kvůli nedostatku času cpala každý den šunkou. U jejího plně kojeného synka se brzo objevily značné ekzémy. Když s nimi šla k lékařce, tak ji prý sdělila: „To bude alergik...“. Shodou okolností se však ona maminka dostala k mé knize „Tajemství výrobců potravin“, v níž vysvětluji možné dopady éček, které se přidávají do běžných uzenin. Udělala následně jednoduché opatření - vyřadila ze svého jídelníčku všechny uzeniny a během několika dnů u jejího synka ekzémy naprosto vymizely. Překvapilo to nejen ji samotnu, ale i ošetřující lékařku, která po prohlídce synka prohlásila: „Takhle čistou kůži jsem ještě neviděla.“

Neinformovanost o možných účincích éček je ovšem obvyklá nejen u běžných lidí, ale i u většiny lékařů. Na alergologickém kongresu to přiznala i primářka velké nemocnice, která veřejně prohlásila: „Víme, že ty éčka jsou špatná, ale v nich není možné se vyznat.“ Někteří lékaři se sice snaží vyvolat dojem, že už všechno vědí, ale jejich mezery ve vzdělání dokazují jejich výroky i články.

Pokud by se to bralo jako jejich osobní názor, nebylo by to tak hrozné. Avšak tyto zavádějící údaje se často šíří po internetu i jinde jako „desatero“.

Z více stran se ke mně třeba dostal článek s tvrzením jednoho pana doktora, který mimo jiné píše: „rychlosoli se sypou nejen do uzenin, ale i do tavených sýrů. Ten čím je víc roztíratelný, tím víc je tam rychlosolí.“ O tom, že tyto údaje nejsou pravdivé, se může přesvědčit každý, kdo umí číst a nelení se podívat, co je uvedeno ve složení (Pozn.: u tavených sýrů naleznete jako tavicí soli různé fosfáty, rychlosoli obsahují dusitany - viz dále).

V čem je ta léčka?

Představte si, že by vám někde dali na talíř několik kilo chemikálií a popřáli dobrou chuť. Každý by zjevně takovouto krmi odmítl. Avšak pokud se různé chemikálie zamaskují do potravin a podávají po menších dávkách, převážná část lidí to slupne, aniž o tom ví. Přitom takto skrytých chemických látek jsou kilogramy! Odhady se sice liší - pohybují se od tří do sedmi kilogramů potravinářských přídatných látek ročně -avšak tato čísla jsou vždy hrozivá. Co s nimi má nebohé tělo dělat?

Určitou část přijatých chemikálií dokáže organismus po zpracování nějak vyloučit. Pokud je však škodlivin moc, nebo jde o umělé a těžko odbouratelné sloučeniny, leckdy to nezvládne. Jelikož by po překročení určité koncentrace v krvi došlo k otravě, ukládají se tyto škodliviny na různá místa organismu.

Tyto „černé skládky“ organismu ale mohou být příčinou nemalých zdravotních problémů - od těch méně nebezpečných (např. ekzémů a dalších alergických projevů) až po ty nejobávanější, jako jsou srdečně cévní onemocnění a rakovina. Chemie v těle je tedy skrytá „časovaná bomba“, a proto je zbytečné diskutovat o tom, zda umělé látky škodí či nikoli. Do našeho těla vůbec nepatří!

Proto se vyplatí zamyslet předem, co jíst či pít a co raději ne. Špatným nákupem poškozujeme nejen sebe, ale leckdy i děti.

Seznámíme-li se však se současným stavem, může se nám zdát nereálné vyhnout se zcela chemickým látkám. Jsme natolik svázáni civilizací, že jejím následkům není snadné uniknout.

Můžeme však zaujmout určitá stanoviska a užívat patřičnou obranu, čímž lze alespoň z větší části omezit příjem těch nejškodlivějších látek. Nejlépe je snažit se nakupovat převážně základní suroviny (jako je máslo, tvaroh, mouka, čerstvé maso, zelenina atd.), k nimž by éčka neměla být úmyslně přidávána.

Nakupujete-li průmyslově upravované potraviny, je třeba více opatrnosti. Proto si raději neopomeňte přečíst údaje, které mají být povinně uvedeny na obalu ve „Složení“ (platí to pro balené výrobky s plochou obalu větší než je 10 cm2). Obzvláště je třeba sledovat, zda jsou tam symboly E s č., případně chemické názvy. Čím je jich více, tím hůře.

Mezi jednotlivými přídatnými látkami je ovšem značný rozdíl, a to jak v jejich chemické struktuře, tak z hlediska zdravotního dopadu. Vždyť se mezi ně počítají nejen látky přirozené, jako jsou vitaminy, ale kromě toho i umělé syntetické sloučeniny, jež lidskému organismu prokazatelně škodí. Jak se ale má normální člověk v éčkách vyznat?

Nejjednodušší je nahlédnout do odpovídajících seznamů nebo tabulek se soupisy přídatných látek. Dnes lze už nalézt knihy, ve kterých se dovíte, které přídatné látky se za E čísly skrývají a zároveň je v nich i hodnocení míry jejich škodlivosti. Nemusíte tedy ani přestat nakupovat v supermarketu. Jen je třeba věnovat každému nákupu dostatečnou pozornost!

Jak odhalovat éčka

U balených potravinářských výrobků mají výrobci zákonem stanovenou povinnost uvádět soupis všech užitých surovin. Takže u nich stačí přečíst si složení (třeba i s lupou) a zjištěné údaje dešifrovat. Složitější je to u nebalených potravin, mezi něž patří vše, co se v obchodech, restauracích a rychlých občerstveních prodává k přímé spotřebě.

K nebaleným potravinám patří v prvé řadě výrobky prodávané v pekařstvích a cukrárnách.

U pekárenských výrobků je třeba dávat pozor hlavně na „speciální“ druhy pečiva a chleba, které jsou leckdy vyráběny ze směsí, obsahujících nemálo různorodých složek.

Cukrárně je lépe se vyhnout, neboť pokud by se člověk, jenž se snaží o zdravý životní styl, dozvěděl, co vše je v prodávaných polevách, krémech a zmrzlinách, zřejmě by zapomněl, že měl předtím na něco takového chuť.

Obecně je bezpečnější vyhýbat se výše uváděným rizikovým potravinám, hlavně když nevíme, jaké obsahují přídatné látky. Pokud však chceme, můžeme si v daném obchodě vyžádat údaje o složení, neboť prodávající je povinen tyto údaje zákazníkovi sdělit.

Rovněž není lhostejné, co pijeme. Třeba limonády často skrývají nečekané přísady.

Podíváte-li se do složení, uvedeného na etiketě PET lahve - třeba s honosným názvem „MALINA“ - zřejmě se zhrozíte. Vždyť je tam: voda, kyselina, umělá sladidla a barviva, konzervanty + další chemikálie. Kde jsou ale maliny? Uvnitř lahve zřejmě ne. Aby byla léčka dokonalá, jsou tyto plody alespoň namalovány na obalu.

Ještě nebezpečnější jsou uzeniny, do nichž se mimo jiných chemikálií přidávají i toxické dusitany, které v pitné vodě nesmí překročit limit 0,1 mg/l. Přitom do většiny uzenin se jako rychlosoli mohou dusitany přidávat až v neuvěřitelně vysokém množství 150 mg/kg hotového výrobku! Kromě toho z dusitanů vznikají nitrosaminy, jež se řadí mezi nebezpečné karcinogeny, které značně zvyšují riziko rakoviny, např. u nás tak vysokého výskytu karcinomu tlustého střeva.

Rozhodně se tedy vyplatí věnovat patřičnou pozornost kontrole složení kupovaných potravin. Poté vás ani éčka nemusí moc zneklidňovat - vyznat se v nich není těžké, máte-li při ruce tahák či tabulky publikace „Tajemství výrobců potravin“.

Podrobné informace naleznete v publikaci „Tajemství výrobců potravin, aneb příručka zákazníka, kterému není lhostejné, co všechno přijímá se svou stravou “, jíž lze objednat na adrese www.vitsyrovy.cz.